ZÁPISEK 31.

22. srpna 2018 v 13:31



Tady sice ze stovek sem vešlých ani žáden, ani žádná, jak se zpívá v tamté dávné teskné písničce z Horňácka, tady nikdo - ale jak jsem zjistil včera odpoledne, u toho hraničního mostu jsme stáli vlastně 2. Přes noc totiž kdosi přivěsil na modrém umělohmotném špagátu nad pětimetrovým kouskem zábradlí 5 zalaminovaných černobílých fotografií z tamtěch dávných zdejších dnů.
Takže vznikla vůbec ta nejupřímnější landartová instalace, co tohle město déle nežli 1 000 let stojí, dokonce lepší nežli ta moje před pár roky na větvích stromu jabloně v díře za říčkou Ropičankou, z prázdných plechovek od kokakol.
Dneska, následujícího rána, jsem si k mostu zašel, přesvědčit se o stavu destrukce zdejšího jazyka, jistěže, nad hraniční řekou už po noci neviselo nic, z celého včerejšího dojmu nezbylo více nežli 20 centimetrů odřízlého ostře modrého umělohmotného provázku ovázaného okolo lesklého kovu kůlu vlajkového stožáru a zapadlého do pavučin mírně povlávajícího ve věčnosti.
Vlajky vyvěšeny nebyly, prázdno, prázdno, nad nimi za stromy neviděná silueta věže zdejšího gotického hradu.
Atasarp, jak by napsal jeho šifrou už davinči.
Zpřetrhaný jazyk napovídá zpřetrhané myšlení, soudil už před stoletím Ludwig Wittgenstein.
A divu není v souvislosti s předchozí okolností, jestliže zde, v této zemi, když už ne přímo kůň, může být senátorem, a tedy zákodárcem (dárcem zde ale etymologicky od významu vnucovati), kdosi tak negramotný, že pouhý jediný 1 odstavec jeho písemného projevu se stává čímsi jako rely soutěže o určení počtu takovýmto reprezentantem nahňácaných hrubých pravopisných chyb.
Gramatický stav našeho jazyka myslí za nás, natolik i v našich jednáních jsme posléze defektní.

Když jsem šel dneska ráno dlouhou prázdnou ulicí nazpátek od tamtoho hraničního mostu, napadalo mě, zdali, nežli fakta nebo předměty samy, není nějak inspirativnější nebo duši plněji povznášející stav onoho cosi, že bylo, že možná aspoň v komsi zbylo nebo se uložilo jako vědomí sice zcela pomíjívé, které, byť i bez této podmínky, ale zničehonic může poznovu napadnout kdysi příště kohosi zcela neznámého ještě jednou jako pocit jisté slasti.
Já se sice bez přístupu ke svým penězům uloženým v bance nedožiju příštích Vánoc, možná však, že po mých 31 pokračováních zbylo (po předmětech čí naléhavosti tématu popisovaných v nich) podobné prázdno jako po oné ostře modré umělohmotné lince napjaté kýmsi včera v prostoru nad hraniční řekou zapomnění - aspoň já ji, tu linku, už nejsoucí, napjatou včera v dílčím průzoru dějící se už zaniklé chvíle, však na celou délku ještě mého zbývajícího života dneska ráno po půl 7. uviděl.

Jakási holka si s tou instalací fotila včera selfíčko.
Takto, ach, Pane, určitě zachováno nezůstane.

(Zatímco ty moje 2 chvíle u mostu by mohly být námětem celovečerního filmu - zůstanou však uchovány jen v prchavosti pocitu.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama