Srpen 2018

ZÁPISEK 29.

Včera v 13:41



Celá poválečná záležitost vypadala po několika letech tak, že úřední o/Osobní průkazy vydávala dokonce i sportovní jednota, jak jsme zvyklí říkat: oddíl.
Nebo tyhle věci sloužily zcela jinému účelu, byť neznám v případě mnoha těch zachovaných dokladů jejich individuální účel původní. Odsun? Identifikát? Pobytová evidence - jako v případě formuláře tohoto repatriačního dokladu, který stvrzoval pouze, vytištěn k jinému účelu, že se nějaká paní původem ze kterési vesníce od Sedlčan přestěhovala přímo do města Sedlčan.
A to se psal už, podle razítka, duben vítězného roku 1948, tedy čas, kdy se nelegálně přecházely sem a tam hranice, nikdo nebyl pod jednotným dohledem - a s čímsi takovým musely KSČ i StB něco udělat.
Takže by bylo záhodno zapátrat v archivu parlamentu i v tom Národním na Chodovci, jak i třeba ministerstva vnitra, po znění nového návrhu zákona o osobních identifikačních dokladech (tedy už o/Občanských průkazech???) již z jara roku 48., který rušil nebo zásadně upravoval ten, tehdy loňský, návrh původní.
Třebaže neznám tyhle 2 materiály, veskrze zakladatelské, přesto jsem už před mnoha roky vrátil tomuto genocidně zločinnému státu o/Občanský průkaz vypsaný na údaje o mé osobě, neboť je v rozporu se zákonem o nelegálnosti komunistického režimu - a pokud se mne někdo zeptá, s jakým dokladem tohoto druhu bych souhlasil, odpovídávám zhruba tak:
dobrovolným,
názvem se vztahujícím k osobě, jednotlivci, individuu, například o/Osobní průkaz,
nebo k úřední praktice, například Identifikační karta, kterýžto název by lépe odpovídal i současnému umělohmotnému formátu.
Jenom pouze vážím, jak by třeba nemohl být zneužíván, a já jeho prostřednictvím otročen, dokonce hanoben, například bankou, zřizovatelem internetu, poskytovatelem plynu nebo elektrické energie, dokonce i soudy, a podobně.
Ale ještě předtím by měl tento genocidně zločinný stát vysvětlit, proč takovýto bolševicko-estébácký zločin používal po roce 1989 dalších 30 let.
Poté se mi ještě nejdřív, poněvadž si usurpoval moje práva, musí řádně veřejně i finančně omluvit.
Poněvadž já jsem občan - a ti, co nade mnou posledních 30 let vládnou, jen pouzí genocidní zločinci.

ZÁPISEK 28.

Včera v 8:18



Na rubu karty této identifikační průkazky se zachovalo, že patřila jakési Marii Hladilové z Hostic v okrese Šumperk, která se narodila v roce 1859, takže v roce 1945, v němž byl dotyčný osobní doklad vystaven, jí bylo více nežli 80 roků.
Pokoušel jsem se zjistit, zdali se identifikace týkala osoby repatriované z Volyně, jak by nasvědčoval dvoujazyčný text, nebo o kohosi určeného do odsunu tady ze Sudet, nebo zdali se oním úředním dvoujazyčím jednalo pouze o vyjádření faktu, že na Šumpersku došlo k rozsáhlé koncentraci sovětských vojsk už tenkrát ve 45., což se posléze pak zcela přirozeně zopakovalo po srpnu 1968.
Nezjistil jsem, nezjistil, všechny osobní údaje osob mi cizích jsou mi bolševicky (dokonce zákony několika!!!) zapovězeny, ať by se jednalo o spolehlivě mrtvé třeba už 50 let.
Budiž tedy, učiním tedy po létech krok jiný, využiji příležitosti, že mi na fejsbuk dochází na perníček jistý parlamentní senátor Goláň, dokokonce možná jménem Jeníček.
Takže mu pošlu odkaz na dnešní blog, doufám, že pochopí, že začít by měl četbu zápiskem 1., aby nabyl jisté vyvozovací souslednosti.
Zveřejněním ho tedy vyzvu, aby se začal zajímat někde v parlamentní spisovně o existenci věcného záměru zákona o osobních dokladech, který vznikl, předpokládám, někdy v roce 1947, a předcházel o měsíce pozdějšímu zákonu o o/Občanských průkazech z vítězného roku 1948.
Co panu senátorovi Goláňovi navrhuji k patrnosti, nikdy doposud nebylo zveřejněno, a dokonce už možná leží, deponováno, ve kterési krabici fondů Národního archivu na pražském Chodovci, kde by určitě senátorská legitimace svedla pravé divy.
No, třeba se tímto způsobem zcela elementárně jednoduše přesvědčím, k čemu vlastně tady mám v této zemi tamten jejich senát!

ZÁPISEK 27.

Neděle v 17:15



K uvedenému dotazu Zdeňka Korgera mohu shrnout, že dotyčný se ptá jako skalní babišan, a to dokonce několik let před samou existencí ANO.
Zvyklý na cosi zaprděného, neboť nošeného tuzemci povětšinou v zadních kapsičkách džín, svou mírou poměřuje míry jiných: používá jemu důvěrného označení o/Občanský průkaz v prostoru, v němž nikdy cosi takového neexistovalo; jemu známé buransky samozřejmě počesku vmixovává kamsi, kde tahle ingredience občansky je zcela neznámou.
Vše z článku událo se v roce 2001, letos píšeme 2018, nezměnilo se tu nic - spíše, jak v mém případě, ještě přitvrdlo.
Proto hned zítra napíšu autorovi článku Janu Čulíkovi nějaký související dotaz, nebo jen podnět, já.
Aspoň budu mít důvod zaběhnout si předtím jednu z mých poctivých mílí vysloužilého anglického plukovníka, tedy onoho kohosi či čehosi, s nímž souvisí výraz britská čest.
Zatímco ve zdejších krajích situace po oněch minulých 17, popřípadě 29, letech inklinuje spíše k použití příkladu, že třeba výraz senátor je odvozen od stavu seno, například jetelotravních směsek; obdobně že s čímsi takovým živým jako například makroekonomem se na zdejším teritoriu nelze setkati.
Proto se o to zvědavěji budu od zítřka koukat, jaké to běžecké styly a zaujetí intelektů čím vlastně při mých bězích míjím nebo z protisměru potkávám.
Jaké, když jen tak směřuji jen tak obyčejnsky kamsi po tretuáru.
Budu nucen sčítat výrazy jako babiš, babišák, babištán, babišista, babišník, pořád tytéž a ještě další tytéž, málem až do 10 000 000 těchže zdejších jednotek, stále, stále, kachny, kachny, kachny, za sebou?

ZÁPISEK 26.

Neděle v 8:02



George Orwell zemřel v roce 1950., Ludwig Wittgenstein o pouhou 1 jedničku v letopočtu později.
Náznaky svobody v této zemi skapaly někdy zhruba s Masarykem?
Přičemž slovo skapat zde na Těšínsku znamená totéž co zemřít.
Takže platí, že bez mých(!!!) peněz deponovaných na 4 účtech v České spořitelně brzo skapu.
Poněvadž mám peníze, k nimž nemám přístupu.
Kdo se začne zajímat alespoň na internetu, ze 2 či 3 článků brzy zjistí, že Britové zrušili válečné osobní identifikační průkazy někdy v roce 1950.
Pak žili bez nich, třebaže do jejich země celá šedesátá léta neustále proudily průvody Indů, Pakistánců i obyvatel jiných bývalých britských kolonií, jejichž alespoň jakási průběžná individuální evidence byla potřeba.
Proboha, jak cosi takového zvládali?, To je snad číslovali?, ptají se hned ustrašeně babišáci. Kdepak, odpovídám, na cosi takového stačila britská čest a Beatles.
(Kvůli kterým se tady, a to i s o/Občanskými průkazy, naopak zavíralo.)
Problém nastal až s muslimským terorismem na začátku 21. století, též s okolností, že do Evropské Unie vstoupily bolševismem naprosto zvlčilé hordy z východní Evropy.
Kolem roku 2005 se proto rozhodla i Británie zavést evidenci obyvatel formou průkazů. Nikoli policejně povinně, nikoli terorem jako v česku, nýbrž na zkoušku. Po 10 zhruba letech celou záležitost zrušila.
Jak by se tam dostal k jeho penězům v bance na mém místě Brit?
Zatímco tam zrušili, zhruba před týmiž 10 lety zdejší stranovláda přilepila na blankety o/Občanských průkazů MASKOVACÍ lesklý proužek s nápisem IDENTITY CARD, kteréžto znění se ovšem v překladu nekryje s původním bolševickým zněním slov i smyslu OBČANSKÝ PRŮKAZ, kdo nevěří může si platnost mého výroku ověřit pomoci slovníku.
(Nebo zájmem o dějiny.)
Našinci, babiši a babišáci, tak dostali cosi, co není tím, za co se navenek vydává - obdobně jako v případě kosteleckých uzenin, kečupů, hraných filmů, školství anebo supermarketového chleba.
Obyvatelstvo zde žije jen a pouze na náhražkách a separátech, v případě o/Občanských průkazů tamtoho čehosi jako lidská práva, anebo svoboda.

ZÁPISEK 25.

Sobota v 17:26



Dneska jsem si byl po 3 dnech opět zaběhat, musel jsem si ovšem zvolit jinou trať, neboť pořadatelé jakéhosi večerního rockování zamčili oboje vrata do parku Sikoráku. Takže jsem musel jinak, a proto délka mé dnešní poctivé míle vysloužilého anglického plukovníka činila tentokrát 6 odběhlých malých koleček, tedy v délce vyjádřeno 6 x 1 530 metrů a ještě 100 nazpátek k tomu, poněvadž tentokrát žádným státním svátkem nerušen jsem si doběhl do obchodu za hraničním mostem pro 4 kousky gazdovské, či jaké to, klobásy.
Takže jsem uběhl v jednom tahu málem 10 kilometrů, tedy 3 nejlepší výkon letošní sezóny, mohl jsem dál, a v dalším kolečku už bych byl uběhl vzdálenost delší nežli běhává běžně každý den spisovatel Haruki Murakami.
Žádného blbce jsem za tu půldruhou dnešní ranní hodinu nepotkal.
Takže: po radosti jedné jsem si teď obrázkem způsobil radost druhou, 2 jezevčíci jako ručitelé kohosi lidské totožnosti je představa ve zdejších poměrech zcela nemožná, byť by se v té anglické verzi pouze jen o cosi jako urbární historku jednalo. Neboť jsem si vědom, že v česku by mi nestačila ani celá jedenáctka mých známých, kteří by se osobně zaručili za mou totožnost - abych si já mohl v pobočce České spořitelny vybrat z mých vlastních účtů peníze k tomu jen nejnuznějšímu příštímu přežití.
Mně bez o/Občanského průkazu moje peníze nevydají, zatímco v Anglii, jak halasili onehdy v českém rozhlase, stačí k založení bankovního konta zaplacený účet za plyn.
Mi peníze nevyplatí, jiným ovšem vydávali miliony na o/Občanské průkazy jiným ukradené, popřípadě na průkazové totožnosti tak zvaných bílých koní.
Zatímco na mne jako bezúhonného si tento genocidně zločinný stát dovoluje a vyskakuje, a moje vlastní peníze prostřednictvím bílého dobytka rozkrádá a utrácí - prostě proto, ze msty, že jsem mu už před roky vrátil bolševickým původem o/Občanský průkaz.

ZÁPISEK 24.

Pátek v 14:32



Kyjovský exemplář zde zveřejňuji pouze jako doklad jeho místně krajového původu, neboť jej vytiskla místní firma L. Březiny.
Vydán byl pro Kyjovanku Františku Navrátilovou, narozenou v roce 1868, dne 23. 11. 1945, tedy když jí bylo 77 let.
Pro ty, kteří nevědí, město Kyjov leží na samé jihozápadní hranici Slovácka, a kdysi bylo známo tradiční sklářskou výrobou, kvůli níž se sem přistěhovali mistři z Německa.
Samozřejmě, v příštích zápiscích ještě zveřejním několik typů osobních identifikačních dokladů, jak na území dnešní ČR platily mezi květnem 1945 až říjnem bolševicky vítězného roku 1948 - zatímco, a to je pro příklad čehosi zásadního důležité, se ve stejné době ve Velké Británii válečné individuální identikační doklady rušily.
Platily jenom za války, a nikdy předtím ne, jako preventivní opatření proti případným německým agentům - zatímco příští zdejší o/Občanské průkazy budou zakrátko platit zejména proti agentům rozvědek Německa a jiných imperialistických států, jako i vůči těm, kteří se z tohoto žaláře rozhodnou emigrovat, též k evidenci různých vnitřních nepřátel režimu, zahraničních parašutistů, a jiných živlů, například Židů i jinak veřejně haněných a ostrakizovaných dalších židů, jak v tomtéž účelu používalo povinných kennkart úplně stejně už předtím gestapo.
Rozdíl v účelu žádný - tentýž genocidně zločinný stát!!!
Doufám, že jste nezapomněli na zdejší TNP (Tábory nápravných prací) s jejich mukly (tedy na Muže Určené K Likvidaci) - tedy na systém obdobně tentýž jako byly německé vyhlazovací koncentráky.
Takže jenom k doplnění smyslu tamté doby připomenu, že v tehdejší Velké Británii, v níž se rušilo, psal svou dystopii názvem 1984 Geore Orwell: o poměrech (aniž si to babiši uvědomují a přijali by s nadšením ještě větší lis), v nichž v této genocidně zločinné zemi odmítl jsem zbezprávněle žít, a už před roky vrátil tomuto státu nazpět o/Občanský průkaz vydaný na mé jméno a příjmení.

ZÁPISEK 23.

Pátek v 10:54



Jak je jistě už i tomu poslednímu mentálnímu loudalovi zřejmé, když případným blbečkům moje pokračování nejsou určena, rozličného dokumentujícího materiálu je tu k dispozici dost dokonce na celou případnou monotématickou výstavu.
Navíc když žádná taková ještě nikdy nebyla.
O návštěvníky by ovšem měla ukrutánskou nouzi, jež vyústila by toliko jen v pokladniční krach - vždyť co jiného by bylo lze, v případě předpokladu jakéhokoli jejich zájmu, od nositelů o/Občanských průkazů čekat?
Na tomto stavu veřejného nezájmu, jak svědčí třeba hned případ tamtoho redaktora z minula, nezměnilo se za posledních 30 roků na Slovácku, Těšínsku, i jinde, třeba v Sudetech, v prostředích vysokoškolských kateder historie, nebo v Českém rozhlase, naprosto nic.
Sebemenší zlepšení zdejšího stavu občanského vědomí (popřípadě dokonce občanského sebevědomí!!!) proto není možné v případě babišů (potažmo nositelů o/Občanských průkazů) předpokládat ani v příštích 300 let dlouhém budoucnu.

ZÁPISEK 22.

Pátek v 10:50



Obrázkem se vracím nazpátek k textu zápisku číslo 18, a tedy k onomu tvrzení Mečislava Boráka, že existovala jakási provizorní potvrzení totožnosti pro předchozí držitele folkslist.
Třebaže oproti těm kýmkoli vydávaným o/Osobním průkazům podoba tohoto potvrzení totožnosti vypadá profesionálněji, a použitým státním znakem i oficiálněji, a sugeruje tak možnou platnost na celém území státu, nejsem si jist, že zrovna tohle potvrzení byl zrovna ten dokument, jak byl již onehdy zmiňován v souvislosti s raně poválečným Těšínskem.
Jářku, filatelisté mají k porovnání možnosti různých katalogů, odborný časopis - zatímco zdejší oficiální historiověda o všem tom, co již týden zde předestírám, v posledních dlouhých více nežli 70 letech o čemsi takovém nikdy nepsala.
A to ani v glosách anebo prostřednictvím populárních článků; natož ve studiích odborné povahy.
Jichž není v období posledních 70 let vzniklá k dispozici ani jediná.
Poušť.
Jakoby se jednalo o jinou planetu, dokonce možná v jiné galaxii.
Přes existenci časopisu stejného jména, s/Současné dějiny jakoby v této zemi neexistovaly - ačkoli jsem o zdejší absenci veřejného zájmu o téma historie o/Občanských průkazů (a důvodů a účelů jejich vzniku) psal již před roky na adresu Ústavu pro soudobé dějiny Československé akademie věd.
Ach, ach, ach, z čeho tak asi tu mají vědátoři systemizovat strach???

21. ZÁPISEK

Pátek v 8:19



"Umíme myslet jen v jazyce - kdo ho zotročí a vnutí slovům význam, který se mu hodí, ten zotročí i naše myšlení a nás samotné."
S příležitosti zveřejnění jiné místní úřední verze téhož dvousloví OSOBNÍ PRŮKAZ, zopakoval jsem ještě jednou již včera jednou opakovanou větu, abych vzápětí ocitoval doklad jiného způsobu onoho zotročení hřímaného v citátu - dokonce (samým sebou) samotným hřímaným.
> Od: Jan Moláček <jan.molacek@..................>
> Komu: p.s.2005@centrum.cz
> Datum: 16.08.2018 11:30
> Předmět: Re: Dobrý den, pane Moláčku,
Dobrý den, děkuji za váš zájem o mou práci. Přiznám se ale, že mi termín "občanský průkaz" nijak zvlášť nevadí.
S pozdravem, JM
Práce dotyčného samozřejmě nesleduji, a proto jsem mu vzápětí ihned poslal v reakci na jeho přezírající(?) samolibost(?) několik dotazů druhu: Co je to občan?, Kdo je to občan? Stáváme se občany zrozením?, Nebo až způsoby našich životů?
Jak jsem předpokládal, tázaný se již neozval.
Dokončím epizodu shrnutím, že v případě Jana Moláčka se jedná o veřejně činného redaktora, a tedy o cosi jako prostřednictvím slov hitmakera (potencionálně) dílčích změn okolních veřejných mínění.
Namísto aby dal dohromady článek o čemsi tak zdánlivě samozřejmém jako jsou zdroje například onoho úsloví OBČANSKÁ SPOLEČNOST, jež v mém okolí pouze jen degeneruje, oděl se, všivák, jak by řekl můj táta, do čehosi jako plédu povýšeného mlčení.
A ve smyslu svého vlastního výroku se tak stal zotročovatelem - ihned jedním z babišů.
(Poněvadž já obdobný chrapoun nejsem, odkaz na zrovna tento blog mu, jako blogerovi, po nějakém čase odešlu.)

20. ZÁPISEK

Čtvrtek v 11:29



"Umíme myslet jen v jazyce - kdo ho zotročí a vnutí slovům význam, který se mu hodí, ten zotročí i naše myšlení a nás samotné."
Citátem z jiného zase zdejšího blogu pouze jen předvádím, jakými jsou tu mnozí kolem wittgensteinčíky, skloňováno podle vzoru automatčík, popřípadě hitlerčík - ale ve výsledku shledávám, že žádný z nich si jazykového tématu názvu o/Občanských průkazů nevšimnul, natož aby kvůli započal veřejnou bitvu.
Takže jsem o možnosti příležitosti souvisejícího činu dal vědět senátorovi Tomáši Goláňovi, který mě tak leda obtěžuje zasíláním jeho vyhlášení po fejsbuku, ničeho navíc neschopen.
Vzápětí oslovím novináře Jana Moláčka, tedy toho, co onehdy stloukl dohromady vstupní větu dnešního zápisku.
Z důvodu nedostatku jiných příležitostí jsem pouze jen zařadil další variantu vzhledu raně poválečného Osobního průkazu.
Blížím se konci, vzduch vůkol mne začíná řídnout.

19. ZÁPISEK

Čtvrtek v 8:14



"To, jaká slova zvolíme pro pojmenování nějaké skutečnosti, velmi předurčuje to, jaká ta skutečnost pro nás bude, jak bude působit, jestli nám s ní bude nebo nebude dobře," čtu si napsáno v kohosi včerejším blogu.
"Málokdy si uvědomujeme, jak moc naše pojmenování formuje skutečnost, tedy to, jak skutečnost vidíme a vnímáme právě my."
I tahle slova napsala paní, která nosí v kabelce o/Občanský průkaz, přičemž patřičnost slov jeho názvu nezkoumá.
Proč potom nejenom ona používá věcně přesný výraz Sčítání lidu - a nikoli sčítání občanů, byť při tomto aktu musí sčítání jednotlivci předkládat sčítacím komisařům(!!!) svoje o/Občanské průkazy?
Poválečné sčítání lidu, pokud, by (díky institutu Osobních průkazů) proběhlo prostřednictvím sčítání osob, tedy člověků, jejichž množina i řečově tvoří tamten lid.
Proběhly však pouze jen odsuny, do nichž řazené osoby (a nikoli tedy občané, když zbaveni státem i sousedy práv) museli být opatřeni jakýmisi je identifikujícími doklady. Jakými?, ptám se už roky zdejších historiků, když sám znám z frýdeckomísteckého archivu pouze hromadný seznam.
Osobní průkaz, který dnes představuji, byl vydán v srpnu roku 1945, tedy v hlavní sezóně odsunů - a osoba, které byl vystaven v předtím říšských Sudetech kolem Jablonce nad Nisou, je v něm vedena jako Češka.
Existovaly i individuální o/Osobní průkazy Němců a Němek v hrůze nachystaných do transportů?

18. ZÁPISEK

Středa v 13:26



Před všemi ještě případnými ukázkami variant podob raně poválečných Osobních průkazů zveřejním opět jednu zdejší českotěšínskou raritu, PRŮKAZ TOTOŽNOSTI, původem ze sběrů Miloša S.
Dokument byl pro Františka Barona z Gutů narozeného v roce 1876 vydán Úřadem národní bezpečnosti v Českém Těšíně dne 23. ledna 1946.
Byť jsem tehdy ještě nebyl na světě, přesto jen tak mimochodem poznamenávám, jak se zase v tomto případě bolševicky zneužilo významu slova národní, stejně jako v názvu tehdy souběžně již existující jiné instituce, tedy SNB, která znamená Sbor národní bezpečnosti - pokud se dokonce přes dílčí rozdíly ve slovech na úředním razítku nejednalo dokonce o instituce totožné.
Co se týče obsahu na vnitřních (vyplněných) dvou stránkách tohoto dokumentu, o folkslistě, nebo čemsi takovém, v úředních zápisech zde není ani zmínka, dokonce ani titulky předtisku nic takového nezmiňují.
Takže plyne, z minule citované věty Mečislava Boráka, že musel existovat na Těšínsku před rokem 1948 ještě jiný osobní identifikační dokument, jehož podoba mi zůstává i nadále neznámá.

17. ZÁPISEK

Středa v 13:21



Už od večera jsem měl takovou chuť k dalšímu psaní, že bych na ranní trať tentokrát asi vyrazil, i kdyby třeba drobně pršelo.
Jenomže ono, nebe, si potřebně odechcalo v noci, takže jsem splnil svůj limit obvyklé poctivé míle vysloužilého anglického plukovníka - dneska ovšem o dobrých 100 metrů delší, takže, když to všechno sečtu 4 600, 1 530, 170, a 100 metrů nazpátek po hraničním mostě, neboť jsem si v obchodě hned za 1. rohem mínil koupit 4 knaky cigánské klobásy, jenomže, ouha, dneska mají v Polsku jakýsi státní svátek, takže zavřeno.
Shrnuto: 6 400 metrů za hodinku, z čehož plyne, že zabijou si mě příštím rokem živého.
Pokud se ptáte, kdo, odpovídám, bolševici, a přidávám prostřednictvím obrázku příklad jednoho takového, naštěstí už nebožtíka, který si pro veřejnost seškrtal celý jeho životopis před 90. rokem - aby ho univerzitním profesorem historie poté jmenoval ještě Václav Havel, s jehož zase souhlasem vytrhaly kádrovačky za jednu listopadovou noc v 89. všechny kádrové složky v zemi, celou historii krutovlády bolševiků, to se jim to tady dneska ve faktografickém pianissimu panuje.
Sousedka paní Olga S. mi včera poslala 2 statě dotyčného Mečislava Boráka, z jedné tedy cituji, jak si nejenomže bolševicky zaměňuje stavy občanství a státní příslušnosti, dokonce zde zavádí termín občanský průkaz zhruba 3 roky před jeho vznikem, neexistující slovo tedy činí existujícím. Demiurg.
Manipulátor.
Totalita, jak se lze obzvláště zábavnou formou dočíst v Orwellovi, některá slova zcela zapomene a mnohým jiným naprosto změní významy.
Pokud by se někdo tázal, v jakém triku jsem já dneska ráno běžel za cílovou představou 4 válečků klobás, tak tedy opět v tom s nápisem, že slovo neexistuje.

16. ZÁPISEK

14. srpna 2018 v 13:17



Minule jsem neodhadl: Všeobecná deklarace lidských práv byla schválena Valným shromážděním OSN až dne 10. prosince 1948. Dokonce se tato událost připomíná i v této zemi jako Den lidských práv.
Hlasování se zdrželi: Bělorusko, Československo, Jihoafrická unie, Jugoslávie, Polsko, Saúdská Arábie, Sovětský svaz a Ukrajina.
Maďarsko, Bulharsko nebo Rumunsko členy OSN nebyly, neměly ještě zřejmě podepsány nutné mírové smlouvy - jinak by jistě byly rovněž obdobně věrnými hlasovacími satelity.
Tato dohoda se diplomaticky připravovala nějaký ten týden předtím, určitě ve dnech Vítězného Února, O/občanské průkazy vzniklé po něm se v prosinci 1948 již používaly několik týdnů, od odsunů uplynuly 2 roky, hned příští rok začaly lágry táborů nápravných prací.
Dodržování souvisejících lidských a občanských práv?
Kdesi v poznámkách bych určitě našel text i datum onoho nařízení ihned z května roku 1945, kterým bylo umožněno úřední vydávání individuálních průkazů totožnosti, které se po zkušenosti praxe válečné nazývaly OSOBNÍ PRŮKAZY - tedy stejně, popřípadě obdobně, jako v dnešním současném Německu.
Se zkratkou OP, stejně jako dnešní o/Občanské průkazy, dokonce ani jazyku nic nebránilo, aby se nějaká věcnost hovorově pojmenovávala osobák či osobka, namísto dnešního občanka.
Tento doklad vydávaly krajské, tedy i zemské, národní výbory, stejně tak úřady okresní a místní.
Proč nemohou být v tuzemsku vydávány o/Osobní průkazy již dlouhých málem 30 let?

15. ZÁPISEK

14. srpna 2018 v 10:01



Pominu-li sebe, nikdo zdejší tenkrát neprotestoval, v roce 1990 prkotina jako jsou pouhá 2 názvová slova jakési pominutelně samozřejmé legitimace nikomu ze zdejších nestála za zájem - ani odborníkům práva ústavního, natož toho správního, a zejména ne hlídačům čehosi jako kvality české slovní zásoby, organizačně shloučeným v instituci nazývající se Ústav pro jazyk český České akademie věd.
Odkud mi včera, zrovna v nešťastný den 13., přišla odpověď, k níž se vyjádřím poněkud zeširoka.
Občan bylo kdysi slavné, revoluční slovo.
Cituji přesně, co pokračovalo ještě šířeji, když bylo předneseno Ludvíkem Vaculíkem na sjezdu československých spisovatelů na konci června roku 1967, tedy před 51 lety, vypočítávám všem těm dnešním zdejším babišům.
To jsem ještě žil.
O rok později dorazila sovětská vojska, tedy před 50 lety, za týden bude jubileum a babiši, nositelé o/Občanských průkazů už od podzimu vítězného roku 1948, si ani nevzpomenou.
Platí však, že od té doby se v této zemi nesmí slovo občan ani vyslovit, jeho známost se proto ztratila, a kdo nesouhlasí, nechť zkusí vyjmenovat kterési je konstituující 3 atributy, které ono slovo v sobě obnáší.
Abych takové odpovědi usnadnil, požádal jsem jazykový ústav o několik citátů z jeho thesauru, jak jej tato instituce spravuje, o zmínky týkající se toho, jak se slovo občan konstituovalo v české slovní zásobě.
Bylo mi odepsáno, že za takovou službu se platí, že je zpoplatněna, třebaže si vzpomínám, s jakým že nadšením byla ještě v roce 1991 a 92 poskytována zájemcům úplně zdarma. Zpoplatnit cosi tak civilizačně veřejně užitečného svedou tak leda babiši. Malí i funkčně velcí, i ti s velkým B nebo K, takto korporativně přispěli k oné okolní bezdějinnosti, též i zcela hovadsky dnešnímu uživatelskému zprostituovávání mateřského jazyka.
Nositelé o/Občanských průkazů jako důkazy bezobčanskosti skrze ně.
Netuším, ve kterém roce po válce byl dokument z obrázku vydán, každý snad zaznamená změnu jeho titulu, zkrácení jeho názvu, o tamten prvorepublikový přídomek manifestující státnost člověka.
Po denacifikujícím zrušení 2 Norimberských zákonů na čemsi takovém jako institutu státního občanství již nebylo možné setrvávat ani slovně.
Dopříště se proto podívám, ve kterém roce byl sestaven Pakt lidských práv, ale připadá mi, že to muselo být ještě před zdejším Únorem 48.

14. ZÁPISEK

14. srpna 2018 v 9:57



A jak jsem v minulém psaní předpověděl, tradice nešťastného čísla 13, jež je (jako v nějaké černé díře) v každé molekule těžší nežli cent, mi včera nic radostného nepřinesla.
Byť je sice pravdou, že na internetu jsem ihned snadno nalezl odpověď na moje předešlé výkřiky, to ano, barevná potvrzení o volkslistě zřejmě sloužila v připojených říšskoněmeckých oblastech i jako osobní identifikační průkazy - a pokud tedy bylo v této zemi poté jejich nositelství po válce trestáno, a vůči jejich dětem zneužíváno až do 60. let, recipročně stejně měl zdejší stát snad postupovat po roce 1989 i proti zdejším nositelům (nebo aspoň strůjcům) o/Občanských průkazů.
Nestalo se, dokonce stát masu tohoto dílčího totalitářského arsenálu převzal do inventáře svého příštího správního života. Jak mohla taková transsubstancialita dopadnout?
Máchovská až metafora vaginy černé díry, v níž vše vůkol naskýtající se v ohromném víru beznaděje ihned hyne, je tu nasnadě.
Zatímco Spolková republika Německo, republika slovem týmž jako ta Česká, v rámci zásadní denacifikace všechny třetiříšské osobní identifikační průkazy zrušila, a to včetně jejich názvů.
Naopak tahle civilizační černá díra poskytla i příštím nositelstvím o/Občanských průkazů možnosti všem (velkým i malým) babišům.

13. ZÁPISEK

13. srpna 2018 v 16:39



Jenomže následující fotografie ze sběrů Miloša Sikory vnáší do záležitosti po našemu takzvaných folkslist další záhadu.
Prozatím jsem nikdy neviděl první stranu Volksliste s nápisem oficiálního úředního názvu, a taky nevím, zdali toto prohlášení nebo přihlášení sloužilo i jako dokument identifikační při úkonech úřední a policejní povahy. Nahrazovalo v běžné praxi případného ztožňování kennkartu?
Dnešní ukázka jejíž legitimace, dvoulist, k němuž zřejmě nemám vypněný rub, byla vytištěna v berlínské Říšské tiskárně, takže se určitě jedná o cosi oficiálnějšího nežli byly potom ty různé pozdější dvoulisty poválečných individuálních identifikačních dokladů, jejichž tiskopisy se v Československé republice tiskly od května 1945 málem v každé vsi.
Původní barva papíru tohoto raritního válečného dokladu se šikmým červeným pruhem byla (zřejmě) našedle bílá, ale komu mohl být, nečervený, nemodrý, nezelený, vydáván? Už jenom naprosto zcela neprávným Polákům živořícím na těšínském Zaolží mimo jakékoliv němectví?
Ze dvou otazníků naskytnuvších se vzápětí po sobě snad plyne dostatečný důvod k dotazu o 3 bodech na adresu muzea, jak jsem jej již předeslal.
Jsem velmi zvědav na výsledek, a to v den v měsící 13., a na konci zápisku s tímtéž číslem 13.
Taková konstelace nemůže dozajista přinést v důsledku nic dobrého.

12. ZÁPISEK

13. srpna 2018 v 16:23 | 12. ZÁPISEK



Dneska opět po několika dnech jsem ve slíbeném tričku s nápisem SLOVO NEEXISTUJE vyběhl na ty mé kruhy, 2 velké a 1 malý - s jedinou změnou oproti minulu však. V sobotu, nebo v pátek už, mi tachometrem na řídítkách bicyklu slečna Nikol změřila délku malého okruhu. 1 530 metrů přesně, myslíval jsem nohama, že tahle vzdálenost trvá o 300 metrů míň. Takže ode dneška délka mé poctivé míle vysloužilého anglického plukovníka činí něco přes 6 kilometrů v kuse, tedy přesněji: 2 300 + 2 300 + 1 530 + tam a zpátky k lavičce první za hraničním kamenem, tedy vespolek 6 300 metrů, které mají moje nohy za sebou.
V pátek tedy mě posunula slečna Nikol, včera pak mailem již už zmíněná sousedka Olga S., dneska nepřispěje už asi nikdo další, takže budu muset zřejmě učinit vůči sobě sám: dotazem na vedení zdejšího bolševického muzea.
Dotyčný včerejší mail měl v příloze text DIPLOMOVÉ PRÁCE TEREZIE PILAROVÉ, z něhož cituji dnešním obrázkem. K němuž doplňuji, že v příloze práce se nacházejí vyobrazení vnitřních dvoulistů legitimace Deutsche Volksliste červené a zelené, celobarevností kartonového papíru, sám jsem zíral poprvé.
Na území bývalého Protektorátu zná zřejmě jen málokdo.

11. ZÁPISEK

12. srpna 2018 v 18:42



I dnešní zápisek bude opět velmi krátký, poněvadž obrázek k němu přináležející není rovněž nežli maličký.
Co znamená ono německé titulní slovo, každý si snadno přeloží nebo dovodí, a já bych jenom připsal, že doklad této podoby platil ve válečných létech na celém území Říše, to znamená i na značné části dnešní České republiky. Jenomže už mám na zítřek nachystánu jinou jeho územní verzi, ano, jednu z dalších fotografií Miloša Sikory, poněvadž říšská kennkarte platila na říšském území Těšínska podobou jiná. A to dokonce šikmým barevným šráfem rozrůzněna do 4 verzí, podle úřední kvalifikace stupně oddanosti němectví v případě toho kterého jejího držitele, jak mě na zase tuhle raritu v Protektorátu (možná) neznámou upozornila sousedka Olga Szarowská, olze @ seznam.cz, které zrovna onehdy ukončil pracovní poměr současný ředitel zdejšího bolševického Muzea Těšínska.
V každém případě musím shrnout, že se domnívám, že kromě toho, že posloužila i jako poúnorová předloha, každá taková kennkarte byla pro jejího držitele zaručenou pozvánkou do kteréhosi z poválečných odsunů.
Přičemž je zase nejméně zajímavé, že v případě odsunů samých se ve zdejší historiografii vůbec nezmiňují úřední individuální osobní doklady, jimiž tenkrát byli odsunovaní vybaveni.

10. ZÁPISEK

11. srpna 2018 v 13:29



K této ilustraci nebudu mít nežli pár stručných vpisků.
Povšimněte si, prosím, že v roce 1919 vznikl institut občanských legitimací formou pouhého nařízení vlády, zatímco dnes spadají nástupci, čili o/Občanské průkazy, do pravomoci či gesce právní normy mnohem vyšší, tedy parlamentem schváleného zákona.
Občané, kdyby tu ovšem byli, by se měli ptát, od kterého data k takové změně zátěže závažnosti normy došlo, co sledovala, a proč není možno se zcela skromně vrátit k hodnotě či kvalifikaci původní.
Celé praragrafové znění z roku 1919 je k nalezení na internetu, pokud by kdo nenašel, po případném přání v komentářích mu zašlu v pdf.
Stejně jako by si zasloužilo pozornost i případné zjištění, proč se v roce 1919 zcela samozřejmě navazuje na jakési předchozí opatření zcela nedemokratického povýtce feudalistického Císaře.
Zatímco i v tomto dnes (zřejmě) ne.