KUFÍREK 47. – ZPŮSOB ŽIVOTA KRABIČKY A ŽEBŘÍKU.

3. června 2015 v 14:23




Dokumentující fotografie je natolik nezřetelná, že si nejsem jist, nakolik oprávněné je mé vysvětlení, že se jedná o objekt krychle (tedy dovnitř uzavřené krabice) sestavené a seskládané ze stovek, ne-li tisíců, knih, o do hran nastohované informace a různá poučování a poučení, včetně různých těch filozofií a filozofování, a tak.
(Svého druhu piedestal.)
Jež všechno vespolek jsou zrovna oním tím žebříkem, že je třeba v souladu se zněním příslušného odstavce Wittgensteinova Tractatu odvrhnout a vystoupat nad ně?

(Svést o takovýto žebřík agon s anděly?)

Podrobnější či rozšiřující poučení k objektu (tedy nikoli řádnou dokumentaci) případní zájemci naleznou pod odkazem, jenž si musí vyhledat, a nikoli na něj jen snadno kliknout, ano, jako jen pouze nějaká vydrezírovaná Berouskových prasata.


> Datum: 02.06.2015 07:48
> Předmět: Re: Dobrý den pane doktore Šípe, možná, že jsem vám již v souvislosti s L. Wittgensteinem psal:
>

Dobrý den,

nevím přesně, jak to myslíte s tou přípravou. Snad Vám těch několik strohých řádků trochu pomůže.

Wittgenstein o brouku v krabičce píše v rámci problému, jak slova získavají svůj význam, který je poté možné sdílet s druhými prostřednictvím jazyka.

Využívá zde fenomenálního děje (děje, který není sdílen, odehrává se pouze v mozku/mysli jedince) - pocitu bolesti.

Bolest máme, ale nikdo jiný ji sdílet nemůže.

Říkám bolest, ale nikdo není schopen prožívat moji bolest způsobem, jak ji prožívám já, v kvalitě a s intenzitou, v jaké a s jakou ji prožívám.

Když užíváme slovo bolest, mluvíme o tom samém? Jak to víme?

Wittgenstein: V podstatě nevíme. Je to jako s broukem v krabičce, jejíž obsah nikomu neukážeme. Jedná se o jazykovou hru, která v dané životní formě (situace, kdy se o bolesti většinou mluvívá) vede k nějakému jednání, jež je komunitou bráno, jako jednání, které je přiměřené situaci bolesti určité intenzity. (Tento vztah mezi jednáním a významem je v neustálé restrukturaci - význam slova je měněn ve vztahu k jazykovému společenství a jeho zvyklostem, přesto si zachovává jako většina důležitých slov jistou velkou míru stálosti. Na této proměnlivé stálosti je založena schopnost komunikovat prostřednictvím jazyka, ale i gest).

Wittgenstein vnímal jedince jako zcela odděleného od ostatních. Stále ještě v intencích modernity a důrazu na subjektivitu, která nemůže být sdílená.

Ovšem životní forma není libovolná. Může se lišit sice výrazně společenství od společenství, přesto má své hranice dané naším tělem.

Naše tělo je součást komplexity kosmu. V kvičení prasete zavěšovaného na hák za zadní nohu slyšíme hrůzu. V kňučivém vytí psa se zlomenou páteří slyšíme bolest. To, co u toho vidíme, aktivizuje naše nejhlubší zkušenosti obdařené zárodky významu slov.

Žádná krabička není úplně zavřená.

Tělo je klíč.

S pozdravem, Radim Šíp



Poslední dnešní obrázek pochází z kteréhosi prostoru Wittgensteinovy vídeňské vily, v takové neokázalé svobodnosti byl pořízen zřejmě v hodinách, kdy návštěvníci již odešli anebo ještě nevkročili, ony uklízečky všech národností mají k životům přiřčen významovými dimenzemi zcela jiné světy.
Jiný svět.

Konám-li i já podobný úklid již několik roků, nezbývá mi na sám kterýsi jeho konec nežli zeptat se na jednu takovouto maličkost:
Je známo, a postupuje v citacích, že Wittgenstein tenkrát při stavbě vily dovednostem vídeňských řemeslníků nevěřil, a zakázky na výrobu předmětů jako byly kliky, obrtlíky, mříže nebo kování zadával kamsi jinam.
Kam?

Ne do Břeclavi, vlakem pouhých 84 kilometrů od Vídně?
Do brněnské zbrojovky rychlíkem opodál - minuciózně zpracovávající zbraňové ocele?

Nebo dokonce do Čech?

Do samé kdysi jejich rodinné kladenské Poldovky?



.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama