Červen 2015

KUFÍREK 49. – WITTGENSTEIN! OR: WITTGENSTEIN?...

6. června 2015 v 10:46



- WITTGENSTEIN! OR: WITTGENSTEIN? ...

Otázka z dnešního titulku, pronesena, je ve zdejších dobytčích poměrech zcela bezesmyslná, neboť intelektuální zájem nikoho nevzbudí.


Obdobně též zde od nikoho nelze předpokládat, že jakkoli rozvine obrázek původní anekdoty, jež mi připomíná styl maleb Roye Lichtensteina, kdo ho tu zná?

[04.06.2015, 20:05]
Vyšel třetí Chron.
Z všech trumšajt rajských nejdál
slyšet bombardon.

Jakož i tohle haiku je obdobně mezi zdejšími v účelu bezesmyslné, neboť i kdybych přidal odkaz http://chron.cz/archiv/ , na zaprděném stavu intelektové malodušnosti se nic nezmění.
Těch, co jsou zde schopni psaní na téma Wittgensteinovo, nepřibude.
Obdobně jako čtenářů tohoto občasníku v posledních časech vycházejícího jednou měsíčně.

Prázdninová nedakonická výstava wittgensteinovských krabiček je z tohoto ohledu rovněž nemožná.

Takže mi nezbývá, nežli se bavit cizími anekdotami, rozvíjet je; obdobně jako se v obecnějším případě wittgensteinovských vizuálních (nebo dokonce i přímo galerijně výtvarných) podnětů zajímat o takové příležitosti provenience jinější.

Odtama, kde třeba hned ten otisk téhleté obrazové anekdoty nalezneme použit na předmětech běžnodenně účelem různorodých, třeba na nákupních kabelách nebo na hrudích triček turisticko výletních.


V česku však zůstane nevídáno i po příštích ještě několik desítek let.

Čtenáři nejsou, kvalifikovaní diváci nejsou, zcela samozřejmí sepisovatelé taktéž ne, s výsledky, a ještě k tomu těch konceptuálně výtvarných, umělců wittgensteinovského druhu se nesetkávám.
Budiž.
Ke svému prospěchu mi občas mysl osloví cosi odjinud, potěšení pokaždé na mé straně, jako například hned v tomto předvčerejším případě.



Naprosto jedinečně báječné nevěstiny svatební šaty, vzal bych si v nich za ženu v mé současné situaci každou wittgensteinovskou zájemkyni!!!

Třebaže se jedná o repliku roucha příslušníka kteréhosi mužského řeholního řádu, podle bílé barvy soudím, že dominikánů, nosil bych ji sám - jako oděv příslušející k obzvláště závažným mým duchovním příležitostem, dejme tomu, že bych si v něm vyrazil po 25 letech konečně na famáckou promoci pro rudý diplom, a tak.

Jenomže v tuzemsku cosi takového na krámech nemají, do zahraničí vyrazit nemůžu, poněvadž jsem tomuto genocidně zločinnému státy již před roky odevzdal jeho můj o/Občanský průkaz.

Zatímco se hloupí budou divit proč vlastně, já stručně poznamenám, že i tenhle bílý hábit sám celý je ještě jednou celou anekdotou wittgensteinského druhu, neboť vychází z jednoho nedávného veřejného vyobrazení, a je jím ospravedlněn a zdůvodněn, plakátu u příležitosti jisté odborné wittgensteinské konference.
Kterýžto plakát zase pracuje s jinou anekdotou, tedy toho červeného pera v ruce středověkého klášterního písaře - přičemž samo vyobrazení wittgensteinujícího duckrabbita je již prémiovou anekdotou za trpělivost navíc…


Při takovémto rozvíjejícím výsledku se tedy ani nedivím, že tady časopis Chron nikdo nečte, do něj nepřispívá -- a obdobně či rovněž wittgensteinovskou krabičku není schopen nikdo zdejší vyrobit.

(Nebyl on ten svatý Tomáš Akvinský nakonec na konec všeho dnes tady též dominikán?)

A věřím si, že se obdobně tady na tento poslední otazník v závorce, jako anekdotu, žádný zdejší nezeptá.


.

KUFÍREK 49. – ZPŮSOB ŽIVOTA INTELEKTUÁLNĚ BEZŽIVOTNÝCH ŽEBŘÍKŮ.

5. června 2015 v 11:01




Význam této věci je jiný, nežli hledám.
Zpodobovaný význam této věci je jiný, nežli se snahou domáhám.

Tuším, nebo připadá mi, že je jiný, nežli se mi jeho dosavadními zpodobeními nabízí.
Jakoby ony šly jen po pouhé vnějškovosti - a ne zjevování či vyjevování v nich ukrytého významového smyslu.
A někde v takovémto puzení po zjevení skrytosti, popřípadě hlubinné aspektovosti, je možná obsažena hlavní vnějškově zpodobovací snaha oné letošní prázdninové nedakonické krabičkové výstavy.








V této dílčí sadě například, přes všechnu vnější hezkost, a komponovanost třeba, jsem nezazřel onu dotyčnou červeň ve tmě před sebou.







Přičemž samotného Wittgensteina určitě nikdy nenapadlo, že by se kdo kdy hotovil namalovat, tedy zpodobit, jeho žebřík, popřípadě jen k příkladu vyřčenou krabičku.

Jinak by snad o tom zanechal jakousi písemnou zmínku - třeba jen sebemalou; ale nějakou.

Nebudou-li v Nedakonicích krabičky, nebude, i před případnými plnými knihovnami, knihovnou, o čem psát.


Bez přiřčených významů jsou věci bezesmyslné.

Nevyslovitelné.



.

KUFÍREK 48. – ZPŮSOB ŽIVOTA STUDENTŮ AVU – BEZ ŽEBŘÍKU.

4. června 2015 v 14:51





Dva texty pocházejí z předmluvy a samého závěru Wittgensteinova TRACTATU, jejich tématem je cosi i jiného nežli ten v nich zmíněný žebřík.

Jenž má ale pro rozvíjející úvahu význam obdobný jako ona o prázdninách v Nedakonic mnou jako míněna výstavní příležitost wittgensteinských krabiček.

Přičemž musí být zdůrazněno, že základní téma s výstavou souvisejících příštích úvah zní zobrazovaní intelektuálního faktu - kterým zmínka o žebříku v jejím rozvoji jistě je.

ŽEBŘÍK TEDY V ROZVAŽOVÁNÍCH MÝCH MÁ STEJNÝ VÝZNAM OBDOBNÉ UŽITEČNOSTI JAKO V PŘÍPADĚ WITTGENSTEINOVĚ - POUHÉ PŮVODNÍ VSTUPNÍ NUTNÉ PODPORY.


Uvedená první 2 definitivně kodifikovaná znění mají však ještě ranějšího předchůdce, jehož si Wittgenstein zapsal do zápisníku v Olomouci v průběhu svého několikaměsíčního pobytu.
Jen z pouhé této dílčí připomínky plyne, jak byl olomoucký pobyt pro filozofa důležitý.
Příštím rokem od něj uplyne 100 let, výročí si nebude připomínat nikdo nejenom v bolševické Olomouci; obdobně mine na pražské AVU, nebo jinde po zdejším okolí.

A proto s důvodností seznámeného neudiví, ale k úsměvnosti potěší, zjištění, že kterési zahraniční vydání Wittgensteinova svazku TRACTATU LOGICO-PHILOSOPHICUS má na obálce zveřejněnu fotografii žebříku.
Která sama, třebaže nejméně manifestuje obeznámenost či zběhlost v tématu, má ovšem přes vtipnost a projevenou autorskou inteligenci hrozně daleko k oprávněnosti označení nebo nazvání tím, co pojmenovávám oním zpodobením intelektuálního faktu.




Zatímco třeba v Cambridge uvažují tamní studenti o naprosto stejném tématu o řády intelektuálně zcela jinak.


Inu, civilizace, civilizovanost, intelektuální příslušnost či patřičnost, se pozná i v detailech, neboť/třebaže je snad (jako pojem) nedělitelná.

Žebříků na Wittgensteinovo téma vzniklo po civilizovaném světě nepřehledně, zde, v domorodině, taková úvaha ani jediná - z nabídnutých možností se nejvíce onomu zpodobení intelektuálního faktu dle mého vkusu blíží toto příští vyobrazení, jež jsem už upravil do podélně podoby, která mi nabytým zjevem významně asociuje prostřednictvím obrané rybí kosti, páteře, schéma filozofování jako Stromu života nejdávnější mystické tradice.



Co vím, viděl jsem, na celém světě existuje doposud jediný pokus o zpodobení Wittgensteinova brouka, ovšem intelektuální, abych tak řekl odbytě, zpodobení této filozofovy tak zásadní předlohy nižádné - nedakonická prázdninová možnost či nabídka je tedy příležitostí zásadní.

Co se vůbec dá říci, dá se říci jasně, a o čem nelze mluvit, k tomu se musí mlčet. -

O ČEM SE NEUMÍ MLUVIT - O TOM SE ZAVILE MLČÍ.



.

KUFÍREK 47. – ZPŮSOB ŽIVOTA KRABIČKY A ŽEBŘÍKU.

3. června 2015 v 14:23




Dokumentující fotografie je natolik nezřetelná, že si nejsem jist, nakolik oprávněné je mé vysvětlení, že se jedná o objekt krychle (tedy dovnitř uzavřené krabice) sestavené a seskládané ze stovek, ne-li tisíců, knih, o do hran nastohované informace a různá poučování a poučení, včetně různých těch filozofií a filozofování, a tak.
(Svého druhu piedestal.)
Jež všechno vespolek jsou zrovna oním tím žebříkem, že je třeba v souladu se zněním příslušného odstavce Wittgensteinova Tractatu odvrhnout a vystoupat nad ně?

(Svést o takovýto žebřík agon s anděly?)

Podrobnější či rozšiřující poučení k objektu (tedy nikoli řádnou dokumentaci) případní zájemci naleznou pod odkazem, jenž si musí vyhledat, a nikoli na něj jen snadno kliknout, ano, jako jen pouze nějaká vydrezírovaná Berouskových prasata.


> Datum: 02.06.2015 07:48
> Předmět: Re: Dobrý den pane doktore Šípe, možná, že jsem vám již v souvislosti s L. Wittgensteinem psal:
>

Dobrý den,

nevím přesně, jak to myslíte s tou přípravou. Snad Vám těch několik strohých řádků trochu pomůže.

Wittgenstein o brouku v krabičce píše v rámci problému, jak slova získavají svůj význam, který je poté možné sdílet s druhými prostřednictvím jazyka.

Využívá zde fenomenálního děje (děje, který není sdílen, odehrává se pouze v mozku/mysli jedince) - pocitu bolesti.

Bolest máme, ale nikdo jiný ji sdílet nemůže.

Říkám bolest, ale nikdo není schopen prožívat moji bolest způsobem, jak ji prožívám já, v kvalitě a s intenzitou, v jaké a s jakou ji prožívám.

Když užíváme slovo bolest, mluvíme o tom samém? Jak to víme?

Wittgenstein: V podstatě nevíme. Je to jako s broukem v krabičce, jejíž obsah nikomu neukážeme. Jedná se o jazykovou hru, která v dané životní formě (situace, kdy se o bolesti většinou mluvívá) vede k nějakému jednání, jež je komunitou bráno, jako jednání, které je přiměřené situaci bolesti určité intenzity. (Tento vztah mezi jednáním a významem je v neustálé restrukturaci - význam slova je měněn ve vztahu k jazykovému společenství a jeho zvyklostem, přesto si zachovává jako většina důležitých slov jistou velkou míru stálosti. Na této proměnlivé stálosti je založena schopnost komunikovat prostřednictvím jazyka, ale i gest).

Wittgenstein vnímal jedince jako zcela odděleného od ostatních. Stále ještě v intencích modernity a důrazu na subjektivitu, která nemůže být sdílená.

Ovšem životní forma není libovolná. Může se lišit sice výrazně společenství od společenství, přesto má své hranice dané naším tělem.

Naše tělo je součást komplexity kosmu. V kvičení prasete zavěšovaného na hák za zadní nohu slyšíme hrůzu. V kňučivém vytí psa se zlomenou páteří slyšíme bolest. To, co u toho vidíme, aktivizuje naše nejhlubší zkušenosti obdařené zárodky významu slov.

Žádná krabička není úplně zavřená.

Tělo je klíč.

S pozdravem, Radim Šíp



Poslední dnešní obrázek pochází z kteréhosi prostoru Wittgensteinovy vídeňské vily, v takové neokázalé svobodnosti byl pořízen zřejmě v hodinách, kdy návštěvníci již odešli anebo ještě nevkročili, ony uklízečky všech národností mají k životům přiřčen významovými dimenzemi zcela jiné světy.
Jiný svět.

Konám-li i já podobný úklid již několik roků, nezbývá mi na sám kterýsi jeho konec nežli zeptat se na jednu takovouto maličkost:
Je známo, a postupuje v citacích, že Wittgenstein tenkrát při stavbě vily dovednostem vídeňských řemeslníků nevěřil, a zakázky na výrobu předmětů jako byly kliky, obrtlíky, mříže nebo kování zadával kamsi jinam.
Kam?

Ne do Břeclavi, vlakem pouhých 84 kilometrů od Vídně?
Do brněnské zbrojovky rychlíkem opodál - minuciózně zpracovávající zbraňové ocele?

Nebo dokonce do Čech?

Do samé kdysi jejich rodinné kladenské Poldovky?



.

KUFÍREK 46. – ZPŮSOB ŽIVOTA KOSTĚJE NESMRTELNÉHO.

2. června 2015 v 8:42



V souvislosti se zadáním nedakonické krabičkové výstavy se mi v posledních časech vybavuje systém skládanky smrti pohádkového zloducha Kostěje Nesmrtelného - život v tom, jež je vloženo v tomto, a ono zase v tomtohletom - nekonečná vkládanka, vloženost do vloženosti, matrjošnost, krabičkovost.

Black box, černá skřínka, krabička, o níž jsem se nejednou učíval v různých mých školách, dovnitř nevidíme, nevhlédneme, a přece se uvnitř odehrávají ty nás nejdůležitěji konstituující procesy.

Vídeňská Wirrgensteinova vila, kterou projektoval po 1. světové válce pro svou sestru je rovněž svého druhu krabičkou.
Tedy systémem krabiček napojených či vpojených na sebe.

Hranatou buněčností.


Chlapeckou optickou iluzí.


Celoživotním reliktem batolecího entoptického triku.



Poetiky našich budoucích skutků mají různé dětské zdroje, vyobrazení Neckerovy kostky bylo ve Wittgensteinových dětských letech stále ještě čerstvou novinkou, kterou si mohli dopřát jenom nemnozí.

Pro zajímavost zveřejňuji detail výzdoby domovních dveří, které vídával každý den malý František Vláčil do věku tak asi půldruhého roku - jsou si podobní s vizualitou jeho pozdějších filmů?


Před pár dny jsem zhruba 200 metrů od tohoto vchodu potkal na českotěšínské ulici kustoda Davida Vávru vystajlovaného tentokrát do podoby nízkohorského turisty.
Neviděli jsme se dobrých 20 let.
Pustili jsme se ihned do řeči, z níž ve chvilce vyplynulo, že já se zajímám o Wittgensteina, který je Davidův nejoblíbenější filozof, jak se svěřil doslova.

V Těšíně, tedy Malé či Slezské Vídni, jak se říkávalo, na ulici před původně secesním hotelem Central ve vídeňském stylu bylo poté dodáno, že David jedno pokračování jeho televizního pořadu natáčel přímo ve vídeňské Wittgensteinově vile.

(František Vláčil, můj malinkatý soused z Těšína, má ve filmografii zapsán film PRAHA SECESNÍ, což tenkrát David Vávra ve svém ŠUMNÉM TĚŠÍNU naprosto pominul.)

O to by nebylo, Vila Wittgenstein, tam, v bulharském státním majetku, z důvodů zištně slavomanských natáčí dneska každý.

Podstatnější pro příští vývoj mých zájmů i intelektuální tendence případné nedakonické krabičkové výstavy byla však doplňující informace, kterou mi David V. zaslal doplňujícím večerním mailem:
my jsme z Trince pres Cantoryji dosli s prvnima kapkama na Velky Sosov
nyni si hovim v posteli a protoze je zde polska spratelena wifi odpovidam
Wittgenstein je mi blizky ,ba rekl bych, z filosofu nejblizsi,nataceli jsme v jeho vile ve Vidni
o ktere spolupracovnik meho otce architekt Turnovsky napsal knihu Poetika zedniho vystupku,kde od jednoho rohu ,tedy zedniho vystupku stoupa do kosmu
Nakonec pan Turnovsky skoncil bohuzel sebevrazdou
Tak to jen na okraj ,bylo to ovsem osudove setkani,Pan Buh ne zaplatil,ale namichal

Takže ne, nikoli před českotěšínským hotelem Slezský dům v nížině pouze zhruba čtyřsetmetrové, nýbrž kdesi na hoře; nikoliv v rozhovoru, nýbrž mailem.

Ihned jsem se začal shánět po dotyčné knize, byť pro účel nedakonické krabičkové výstavy sice asi bezprostředně nutná není.
Byť i ta krabička je svého druhu výstupkem.

požadovanou knihu jsem našla v katalogu Vědecké knihovny v Ostravě. Renáta Nev.

Laskavě vstřícná knihovnice potvrdila existenci této knihy, sám jsem zdiveně objevil na internetu její obsažnou recenzi autora Jana Horkého, kousek z ní si pro zajímavost dovolím opsat, stejně nikdy nikdo v Těšíně i zde na blogu nebude tuto stostránkovou knížečku číst:

Kniha Jana Turnovského "Poetika zedního výstupku" se zabývá jedním výstupkem ve zdi Wittgensteinova domu. Turnovský se výstupkem zabývá velmi podrobně a skrze něj otevírá úvahy o pojmu poetika a estetika, zabývá se konfliktem mezi koncepčním abstraktním myšlením a empirií. Skrze něj ukazuje, jak je možné vnímat architekturu a její jednotlivé části a skrze něj sepisuje a formuluje pocity člověka při vnímání architektury.
Ludwig Wittgenstein vytvořil dvě filosofické teorie, které jsou protikladné. V roce 1921 vydal svůj abstraktní, uzavřený a ucelený filosofický koncept jazyka a světa. V roce 1929 pak nesystematické, empirické zkoumání jazykového materiálu.
V roce 1926 působil jako architekt při návrhu a realizaci domu pro svou sestru. V tomto domě se poprvé a naposledy objevuje tzv. zední výstupek. Dům je zřejmě tvořen ještě pod vlivem myšlení prvního filosofického systému. Otázkou je, jaký vliv na jeho druhou filosofii má právě práce na tomto projektu.

. . .

ZV se nachází ve snídárně. Jedná se o malou místnost mezi přízemím a 1. patrem nad šatnou a umývárnou. Vstup do místnosti je po několika stupních a místnost je opatřena dvěma okny. Tento prostor je také považován za ideální se symetricky umístěnými okny. Okno ve stěně, která je na obou koncích zakončena stejně není problém, protože osa vnitřní a vnější stěny je stejná. (Kóta od osy okna ke stěně je 176cm a 2,5mm. To je dalším důkazem Wittgensteinovy pečlivosti. Kóta s přesností na půl milimetru je použitelná spíše ve strojařině než v architektuře. Autor jakoby zapomněl, že pracuje se stavebními prvky. Architektonické koncepční myšlení naráží na odpor hmoty.) Druhé okno je umístěno tak, aby bylo na hladké fasádě umístěno symetricky. Hmota snídárny totiž odskakuje od hlavní hmoty domu a proto je vnější stěna této místnosti chápána jako samostatná část s jedním oknem. Symetricky umístěné okno je tedy logické. Tím se však okno dostává mimo osu vnitřní stěny. Tento problém je vyřešen pomocí ZV. Stěna je rozdělena něčím, co vypadá jako komín bez průduchu na stěnu s oknem v její ose a na zbytek - ZV. Je to prostředek, který řeší problém střetu koncepčního myšlení a syntaxe. Při takovém problému se buď začne znovu s vědomím tohoto problému, nebo se v návrhu pokračuje a problém se vyřeší subkonceptem. ZV je právě takovým subkonceptem.

Komín, taktéž svého druhu krabička, jako filozofický problém!!!

Koho ze zdejších blbců na radnici nebo těch domorodců mířících na obhlídku do Kauflandu by cosi takového napadlo???



.

KUFÍREK 45. – ZPŮSOB ŽIVOTA.

1. června 2015 v 13:40



Zejména pro ty, kteří nemají jakýkoli zájem dodat do Nedakonic jejich výstavní wittgensteinskou krabičku, uvádím dnes nejdetailnější okolí paragrafu 293, jenž pro mne naopak byl spouštěčem pro příští běh mé mysli i z něj plynoucí související jednání.


V intermezzu před textem následného paragrafu 294 si mohu dovolit stejně poučně se rozepsat o čemsi, co wittgensteinovské není, třebaže komusi na pohled připadá - dokonce i mně, který se před časem kdesi nadšeně o tomtéž rozepisoval.
Neznaje ovšem pointu.
Tedy i ono intelektuální okolí, jež dotyčný tento obrázek obklopuje, tedy obklopovalo.


Basketbalový koš připevněný na myslitelově čele, jež slouží jako odrazová deska, proč ne - jedná se o přípustnou analogii, když dotyčný filozof by dokonce stanovitelem čehosi obdobného jako je basketbal, tedy hry, hry jako hraní jazykových her.
Neboť hra jako hra - proto je analogie doposud stále intelektuálně přípustná.

A v ospravedlnitelném smyslu se jedná o ono, jež pro účel nedakonické výstavy nazývám coby zobrazení intelektuálního faktu.


Přidám-li k tomuto způsobu, jenž je znám ze zdi skoro každé domácí americké středostavovské garáže, v rámci stylizované instalace na podlahu výstavní síně i basketbalový míč, učinil, činil, jsem v rámci wittgensteinovského důvodu oprávněně - a dokonce by ve stejném smyslu nemohlo být odmítnuto, kdyby zde autor před obrazem doplnil všechny bílé lajny "šestky" podkošového trestného území basketbalového hřiště.


Jak i stalo se.

Čímž vznikl jakýsi trenažér z desek obrazů hlav myslitelů, které já ani neznám jmény (viz sám začátek FILOZOFICKÝCH ZKOUMÁNÍ); zůstala hra, z níž se mému chápání Wittgenstein vytratil.
Ačkoli celek této instalace jako výsledné vyznění záměru či jednoho druhu celistvosti sdělení nemohu odmítnout.

Hra s intelektualitou.

V Nedakonicích bych ovšem byl rád za soustředěnější teleoklinnost.


Někomu budou možná v Nedakonicích sesbírané krabičky a jejich spol. návodné, či nápomocné, k pochopení vyznění tohoto citátu - a jinému zase naprosto ne.
Nesoudím.

Pouze připomenu, nebo připodotknu, že nedlouho poté zařadil Wittgenstein do textu Filozofických zkoumání jiný jeho zásadní termín životní forma.
Popřípadě životní způsob, způsob života, chcete-li.

Na počátku jehož úvahy stojí ona krabička.

DOBYTKU WITTGENSTEINA NETŘEBA.



.