Květen 2015

KUFÍREK 44. – WITTGENSTEIN´S BEETLE

31. května 2015 v 16:58




Obdobně jako k wittgensteinské krabičkové výstavě letos o prázdninách v Nedakonicích, o níž už každý ví, existuje související náborový letáček, k tématu Wittgensteinova brouka § 293 dokonce celá kniha, třebaže ve vyhlouplém domorodém česku nikdy nevyšla.


Poněvadž dotyčná kniha v obstupující hlouposti není, je tu tahle stručná nedakonická nabídka, kterou ovšem zdejší hloupí stejně minou, adijé.

Takže se pokusím, třebaže se zájmem hloupých zaručeně mine, zprostředkovat jeden názor, který sice s krabičkou nesouvisí, ač krychlovitý podstavec v instalaci jeho zjevnosti byl použit a mohl by tak být přijat jako vyjádření jakéhosi jiného druhu protikladu vevnitř versus vně.
Ovšem jako ilustrace toho onoho, co je to ten intelektuální fakt, je modelem naprosto jedinečným - byť málokomu zdejšímu ve významu srozumitelným nebo pochopitelným.
Byť jeho vyvozování budu prezentovat jako komentovanou řadu obrázků.


Na začátku mé výpravy je mapa, od jiných turistických se zevně ničím neodlišující - až na tu Wittgensteinovu fotografii v pravém dolním rohu, jež cosi napovídá.
Hru.
Hru s Wittgensteinovým pobytem v Norsku, jehož je mapa věrohodným místopisem.

Na rozdíl od jiných turistických je ovšem obklopena na listu čímsi jako autorskou esejí.

Mapa tu tak znamená převoditelnou autorskou strategii, neboť ke každému místu můžeme zhotovit mapu.

Vnějškově víceméně stejným vhledem nebo postupem se můžeme intelektuálně zcela oprávněně přesunout místně jinde.

Třeba do výstavní síně, jež i ta je jako místo, s krabicí v popředí, určitě zachycena na kterési mapě.




Tento detail je intelektuálně zásadně důležitý, neboť ukazuje, jak se mapa v místě změnila ve skály, štíty - tedy opět v krajinu.
V krajinu plastické mapy, jak si obdobnou pamatuji já ještě ze školy.

A ke vzpomínce této připojuji ještě jednu obdobně související zmínku, tentokrát o tom, jak se z bloků papírů v arších například vyřezává, modeluje, nebo jak podobně jak ten stav výstavní vypadá každý stůl, na němž jsou vyloženy potištěné archy čerstvě přivezené z tiskárny.

Analogie.
K nimž každého nabádám i v případě nedakonické krabičky.
A autor JAN ESTEPS následně přemění mapu Norska za mapu Ameriky, a vyrazí někam do pouští Arizony nebo kam hledat či nacházet Wittgensteina tam, což je intelektuálně oprávněné, třebaže živý Wittgenstein v žádném místě USA nikdy nebyl, zatímco v tom zmíněném Norsku několikrát na delší dobu pobýval.

Více se o těchto intelektuálních operacích souvisejících s mým stručným líčením můžete dozvědět na odkazu http://transatlantica.revues.org/6250 , já pouze přidám k ukázce i návodu vyexcerpované ono ono, co bych pro nedakonickou situaci považoval za řádnou dokumentaci, neboť tato zde následující je důsažností tématu z tohoto ohledu autorsky vzorová.





.

DOPISNÍ OBÁLKA JE PŘECE SVÉHO DRUHU SCHRÁNOU, TEDY I KRABIČKOU.

2. května 2015 v 6:20




Dopis, z něhož pochází vstupní úryvek, byl dávnou dívkou napsán někdy v roce sedmdesátém prvním nebo druhém, na začátku normalizace, která pořád trvá; tenkrát jsem už neměl sil.

Následně jsem tuhle upřímně oddanou písemnost schraňoval více nežli 40 roků, občas ji přeloženou mimoděčně zahlídnul povalovat se někde ve svém domácím pracovním okolí.
Teď, když velmi nutně potřebuji, jsem unikát už dobrého půl roku neviděl.
Se záměrem zachování čitelnosti co nejdéle, aby nebyl volně ležící šisován okenním světlem, jsem jej zřejmě někam založil, bez identifikující vzpomínky vložil - anebo nazdařbůh nějakým nedopatřením vynesl jako nechtěnou součást nějakého papírového smetí do odpadkového koše umístěného lenochovi vstřícně pohodlně přes ulici naproti vchodovým dveřím i jím obývaného činžáku.

Snad se mi jej během měsíce usilovným hledáním ve třech místnostech jednopokojového bytu povede najít, posléze zcela přirozeně vložený do obálky a zalepený bych ho využil jako autentický exponát prázdninové nedakonické výstavy.

Opis citátu z obrázku dobově stýskavého reportu, zachovaného dávným skenerem před dobrými 10 roky, jsem nedávno použil jako znění vůbec první souvislé věty povídky na pokračování otevírající 1. číslo časopisu Chron.

Bezprostředně po skončení výstavy, s předem nadepsanou adresou i se známkou nalepenou již na samém začátku v první výstavní den, míním dotyčný výstavní exponát odeslat osobě, která mi původní dopis tenkrát před více nežli 40 roky poslala.

Cosi takového se přece stává zcela přirozeně, vždyť občas se lze dočísti o dopisech veteránů První světové války, jejichž dopisové zásilky polních pošt našly svoje adresáty až po 100 letech.

Mým úkolem je nyní hledat prvotní exemplář - najdu-li, následně vymýšlet a vyrábět průběžně až do července invenčně co nejbohatší dokumentaci k onomu elementárnímu procesu jiným pouhého elementárně jednoduchého vsunutí přeloženého dvoulistu písemnosti a zalepení dopisu v obálce.
Dokumentaci čehosi vzniku, jakožto i hmotného důkazu neviděného (dokonce i nikým cizím nezahlédnutého) vnitřního obsahu, jíž zřejmě i kterási podoba článku, jenž zde zrovna čtete, bude součástí.

Výsledek těchto souvisejících dokumentací zřejmě pro nedakonický výstavní účel napíchám barevnými napínáčky na korkovou plochu nástěnky, jež jsou k dostání málem v každém papírnictví za cenu zhruba 200 ká.

Další tohle téma rozvíjející nápady nebo intelektové výdobytky zatím nemaje.


HAIKU
Wittgenstein? Vidíš,
jak osud nemá zkoušku
z filozofie…



.