Co má společného keltský vojvoda s Duckrabbitem?

7. září 2013 v 10:09




Když jsem s tématem před měsíci Duckrabbita začínal, samozřejmě, nachomýtnul se mi ve vyhledávači i tento obrázek. Tenkrát se mi nehodil, pro naprostou nepodobnost s původním vzorem. Přesto jsem jej nezahodil, třebaže jsem netušil, že jeho příležitost může nastat: jmenuje se popiskem duck-rabbit-mommys, stačí zadat, zaguglit si - inu, já jsem dneska hned napoprvé s ním související www stránku nenašel.
Má-li ovšem zrovna tohle být opravdu ten Duckrabbit, potěš nás tedy fakt pánbů, a proto zrovna s tímhle ošemetným kouskem začínám v návaznosti na ten již v minulém blogu proklepávaný článek o výsledcích jedné snahy Federica Díaze.



Artefakt na výjimečné finanční úrovni srovnávám s nálezem jakéhosi amatérského sběrače samorostů, jaká pohana pro ukázku prvou!!!, oba však kousky jsou si podobné oním zevně vizuálním stavem přírodnin. Nebo jakési obdobné obraznosti, kterou snad nosíme v sobě jako archetyp.
Autorská ukázka je ovšem divácky líbivější, zdobnější, ilustrativnější, tak říkajíc divácky hezčejší, čímsi samozřejmě chytlavější, není divu, že tak úspěšná.
Jenomže tímto jejím životem aranžovaném v dizajnérsky sofistikovaném akváriu se ztrácí její prvotní surovost, ona rozum atakující zázračnost původní sociologické, či jaké, teorie, k níž nemůžu se zatím prohledat. Pro onu chytlavou zjevnost tady zmizela ona původní zázračnost, syrová, i surová, magičnost, zázrak prvotní zkušenosti.
Vbízející se hezkost zabíjí imaginativní vjemy.

Každý náš kon je nejenom estetický fakt, každý krok, pohyb, vyslovená hláska - je též pokaždé naší dílčí zradou jevností, vzpomínám si, že na stejném principu fungovala estébákům i ta jejich mozaikovitá metoda sběru informací, která měla obdobně fixovatelné hmotné výsledky, vždyť například zůstalé konspirační fotografie lze vystavovat jako estetická díla svého druhu, estébácké filmy promítat.

Vzpomíná si tu kdo na dvojí obdobný zázrak ze samých počátků kinematografie, kdy diváci řičeli hrůzou, když se na ně řítilo čelo rozhajcované lokomotivy, jak říkávali tenkrát ajzboňáci; též bezděčný objev zrychleného filmu vedl posléze k tomu mravenčímu hemžení postaviček, kterému se dnes říká časosběrné snímání, a které se nalézá, určitě nalézá, v intelektuálním základu oné mnou zatím marně hledané ucelené teorie, podle níž galerijní kousky Federica Díaze účelově vznikají.

Filmovému střihači v jedné chvíli toho mumraje stačí udělat stop a vznikne mu objekt - multimedialista ho pouze vyleje/vylije umělou hmotou.

Ve zdejších novinách se nedočtu, sem na blogy mi dolézají jen pouze samé netečně debilní blbci, nevzdělatelní čumilové, po nichž není možné žádat jakékoli rozvíjející pomoci.


Onen biomorfní princip, jenž je i v základu jevnosti Duckrabbita, ještě na chvíli neopustím, neboť mi souvisí s ještě s jinou tradicí, kterou zde pro účel nazvu stručně korálovitostí, a míním tím (kromě dalších Díazových ukázek zhmotněných pohybů do podob skořápek, ulit a schrán jiných těch plžů a mlžů) i onu uchvacující nádhernost, při níž se zprvu marně ptáme po důvodu, ohromeni z tvořivé akce pouhých sil přírodních.
A připomenu-li jiné fotografie v onom článku o akváriích Federica Díaze, dostaneme se v úvaze přes ono cosi, co nazvu korálovým průmyslem, tedy výrobu kýčovitých devocionálií pro potřeby čedokářských turistů, až k tradici rudolfinských či petrohradských kunstkamer, kterou již desetiletí exploatuje jiným zas způsobem obraznosti Jan Švankmajer.


Přesto tahle zdánlivá příležitostná odbočka tematicky kamsi jinam (nejen tedy mezi akvária Švankmajerova i Díazova) alespoň vzhledově, souvisí ještě zase nějak jinak s oním tématem Duckrabbita.
Před časem jsem popisoval některé exponáty té výstavy uměleckých děl na Duckrabbitovo téma loni na podzim v americkém Chicagu.
Překlad textu explikace ještě někdy příště dodám, dnes jen s příležitosti přehlídky vnějších forem zveřejňuji jednu již tenkrát (pro mne, jako autenticity, stále bezesmyslnou) zveřejněnou ukázku. Neboť se vzhledem podobá oné biomorfní korálovitosti, jak tu o ní bylo dneska pár slov řečeno.
V dotyčné explikaci je charakterizována jako dílo abstraktní povahy, a tak dále, a tak dál, jen pouze z tohoto ohledu je se na cosi opravdu duckrabbiťáckého ještě těšit!


Zveřejňuji, těším se mne nacházejícími vjemy, dokonce v časech, kdy mě obklopující blbci se zase těší na volby.
Aby tedy i jejich intelekty nepřišly dneska v tomto reji ukázek zkrátka, mám i pro ně korálovitý obrázek - a k němu dokonce i otázku:
KTERÝ SOUČASNÝ TUZEMNÍ POLITIK, VIDĚN Z ANFASU, JE PODOBEN TOMUTO BIOMORFNÍMU EXEMPLÁŘI???


Ale né, opravdu ne, ten starodávný keltský vojvoda ze sochy ve sbírkách pražského Národního muzea to opravdu není, zkuste se, nežli budete volit, teda podívat líp…



.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Zuzana | 9. září 2013 v 12:41 | Reagovat

Čítajúc tento dnešný blog napadla mi spojitosť so zoomorfnými brikolážami Daniela Spoerriho. Neskutočne narába s imagináciou a v jeho dielach je čosi blízke aj Švankmajerovi.
A tú Vašu obcesiu Duckrabbitom tiež výstižne charakterizujú slová Švankmajera: "Celej se podej svým obsesím. Stejně nic lepšího nemáš. Obsese jsou relikty dětství. A právě z hlubin dětství pocházejí ty nejvťší poklady." Tak to/pripravovanú výstavu/ vnímam.
Rada sem k Vám chodím :)

2 vystrednosti vystrednosti | 9. září 2013 v 15:58 | Reagovat

No jo, milá paní Zuzano -- ale jak spojit toho Duckrabbita (o kterém jsem ještě loni nic nevěděl a zajímal se o svatého Paradiktýna, a předtím o Meg Ryan -- ale pořád o s.tejný princip) s tím  Spoerrim? To už je spíše úkol pro kunsthistoričku, ale sám ještě popřemýšlím, neboť zákazník, tedy zákaznice, moje panice...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama