A dívky na Vánoce olova lijí…

9. září 2013 v 11:55



A dívky na Vánoce olova lijí, aby věděly, co v roce příštím na sebe…

Z tohoto ohledu vypadají výpustky Federica Díaze i jako ony výlitky olov vánočních předpovědí, popřípadě jako zobrazení nestvůrných bytostí vesmírných příšer, jak je neznám já, ale znají jiní, z takových těch různých filmů z astrohororového prostředí.

A ještě abych připomenul, jak jsem kdysi, jen tak z nedostatku invence a strachu z prázdna, při hledání dávného věčného demonstranta Josefa Mlot-Mroze položil na mapu amerického Bostonu obrázek čárové siluety Duckrabbita - tenkrát to neznamenalo víc nežli pomocnou ilustraci. Ve stavu nedostatku vlastního nápadu, jako absence autentického důvodu.


Ulice měst jsou dány obrazci našich cest jimi, dlouhá desetiletí nakládanými přes sebe.

Takhle může znít jedna verze mýtu, o jinou jsem se já v sobotu po obědě pokoušel půldruhé hodiny na pohled zcela běžnou procházkou.
K níž jsem si v pátek do plánu, mapy tohoto města, natáhnul ten snad tvarově nejmožnější obrazec Duckrabbita, jak mi ho umožňovala reálná situace topografie ulic tohoto města, jehož druhá polovina se pro mnohé ze zdejších nachází již v nacionalisticky nepřátelském Polsku.
Já sám jsem původně odhadoval, že budu mašírovat západněji, spleti ulic sídliště rodinných domků zvané Na Rozvoji, mapa bohužel tuto variantu tvaru neumožňovala - tak jsem pro okolnosti na mně nezávislé zakreslil toho Duckrabbita v siluetě dost zpotvořeného, a i pro ty, kteří ho v této verzi poznají; navíc zrcadlově převráceného.
Tak daly poznovu okolnosti, opět osud můj.

Jiní však by v místopisech ulic jejich měst mohli mít větší štěstí, a následný vizuální zdar - ostatně, jen tak pro zkoušku, by si u nich mohli zkusit prošlapat obrazce jiné, třeba podobné těm známým z peruánských plání plošiny Nazca; anebo ze značek již dávno jimi zapomenutých v mateřských školkách.
Nebo chodit po ulicích jako to nejpravější vyznání lásky, například.


Když jsem tedy v pátek večer dokončil návrh duckrabbitího obrazce, popis k jeho dosažení jsem místním předal na jeden z místních serverů, na němž si jindy jeho shlížitelé nadávají sborem krajově do cypů a chujů, občas mistně kratce i pičusu.
Nepředpokládám tedy, že mezi zdejšími vzbudím jedinou odpověď nazpátek, nebo dokonce nápodobu nebo ověření, těch 30 000 zdejších je pro cosi takového intelektově zcela zdegenerováno, a to bez ohledu na počet a druh absolvovaných škol.

A co oněch dávných 70 000 je nás před Těšínem z básnické vize klasika Petra Bezruče?
100 000 jich poněmčili.
100 000 jich popolštili.
No, a ten zbytek zdebilnili za těch posledních 23 let naprosto.


Vyšel jsem na duckrabbitovskou trasu hned v sobotu 15 minut po poledni (ač sám jsem mínil, že uskutečním až o polednách v neděli), občas jsem cestou cosi kdesi souvisejícího cvaknul, abych vyrobil i pro jiné (kteří se sice nikdy nevydají v mých stopách) cosi jako itinerář, anebo bedekr.
Ušel jsem ulicemi města zhruba 3 kilometry, po půldruhé hodině jsem byl nazpátek.

Co se mi v průběhu honilo hlavou o mentálních schopnostech starostových, snad není ani nutné citovat.


OKO DUCKRABBITA

Ještě k topografii tohoto místa - necelých 30 metrů odtud se pod jedním balkonem vystouplým půlkruhem do ulice z fasády secesního domu nachází autentický více nežli stoleté znamení sfingy.
Jakož i v tomto podchodu si z klukovských pamatuji zametající bývalou vídeňskou služebnou Markétu, jakže zjevem jinou od zdejších, které se jí aspoň takto mstily - a kterou později o deset nebo 15 už gerontně zhlouplou zažil agent StB Nohavica již ve zcela jiném podchodu.

Do oběda jsem udělal zhruba 50 obrázků ze včerejší duckrabbití procházky městem a seskládal z nich 2 slejdšou. Hned při montování toho prvního jsem si pobroukával související nápad, že kdyby to mezi zdejšími blbci bylo možné, sezval bych do toho podchodu já, nebo někdo jiný, všechny, co by se v třeba čemsi zajímavém oblečení, nebo při nějaké činnosti chtěli nechat vyfotit. Nebo by tam fotili v té noře (v čemsi jako nápodobě třeba podvědomí, ale to už zase přeháním) kohosi jiného.
Napodobili by, nasimulovali by, co nejvíc vizuálně výrazných roztodivností, které Duckrabbit vidí, učinili by v tamté hlubině pod úrovní všedna něco jako karneval, čili festival vidění.
Když jsem udělal slejdšou druhé, došlo mi, co napíšu přesněji v zítřejším blogu: stačilo by třeba, aby si kdosi vedl deník zvláštního druhu, v němž by si každý den večer poznamenal tužkou čárami do plánu nebo mapy města všechna místa a trasy, jimiž za den prošel. A tak by činil každý večer, dejme tomu, měsíc. Lepší by k účelu byly barevné fixy, anebo pastelky.
Trasy, zaznamenané čáry, by se mu vrstvily, představte si třeba barevné provázky vlny pokládané podle okolností na sebe, v prostorové představě by byly hustější a tedy vyšší, jiná místa v ploše města by byla zcela míjena. Zřetelně by došlo k záznamu způsobu jednoho života, naprosto poctivé výpovědi o jedné individuální existenci.

Deník jako štůsek třeba záznamů dílčími časy našeho bytí pokreslenými pauzovacími papíry - anebo ještě průhlednějšími, neboť zcela prosvitnými astralonovými fóliemi. Které se kdysi používaly při fázování figurek animovaných filmů…
Rentgenové snímky dávných věků s černobílými průhlednými záznamy našich klukovských fotbaláckých plic.

Takovými záznamy se jeden od druhého lišíme. Každý jinak tvary našich distribučních cest vypadajícími jako různě rozevřené/opuštěné kokony vypadáme, jsme ustanovováni. Ustanovujeme se.
Do hlav, na podobné naše každodenní cesty a tratorie našeho bytí, nám ovšem nikdo nevidí.
Taky bychom se mohli uchýlit k možnosti třeba našimi naprosto záměrnými zacházkami upravovat kompoziční, nebo vizuální, vzhled výsledku.
A co se týče případné prostorovosti: každý zná obrázky grafů vyjeté z počítačové tiskárny: sedm dnů v týdnu by bylo 7 barev, jež by tvořily, položeny na sebe, něco jako stratigrafii. Barevnou vrstevnatost. Na místa, na něž jsme došli častěji (na kterých jsme se objevili víckrát), tak tu by se naše návštěvy vrstvily jako sloupce mincí nebo žetonů, každý si jistě umí každý představit.
Výsledkem by byla (kromě běžného sloupcového grafu dokumentují četnosti naší přítomnosti na našich obvyklých všednodenních trasách) i cosi jako plastická mapa několika našich dnů, takovou sošnost simulací počítače svedou, nemám pochyb.

Co jsem si dnes v pondělí ráno zapsal do jiného ještě deníku, tady již opravovat nebo doplňovat nebudu.
Jako nepředpokládám cokoli navíc od těch již zmíněných 30 000 m obklopujících mě běžně ve městě, stejně tak nepředvídám ani od těch pár kusů, které ze zvědavosti, popřípadě přímo nudy, nějakou náhodou zabruslí třeba sem.

Existence Duckrabbita jakousi ontologickou hodnotu má, když se stýká s tolika roztodivnými souvislostmi, asociacemi, příklady a příběhy, snad se v jejich průběhu projevil i jako schopnost oněch wittgensteinovských analogií a tautologií - na cosi navíc už prozatím nemám dostatek empatie vůči jiným, jistého druhu nutných sil.

Jo, včera dopoledne jsem oknem náhle uviděl, tento shora otisk rtu - pokud se snad jednalo o cosi jako polibek, jungovskou synchronicitu, tak tam nahoře už to teď mám dobrý, tak co bych se tedy tady dole víc namáhal…





.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama