Září 2013

Týká se tato definice vůbec někoho zdejšího?

13. září 2013 v 12:26




Včera jsem opět zažil jednu běžně domorodou příhodu, sestávající se z domorodě stejného druhu příhod několika.
Začal jsem ji tím, že jsem na stránku s odkazem https://www.facebook.com/pages/Duckrabbit-jeho-stopy-ve-ve%C5%99ejn%C3%A9m-intelektov%C3%A9m-prostoru/297563737043955 dopoledne zveřejnil následující dílčí citát z Wittgensteinovy knihy FILOZOFICKÁ ZKOUMÁNÍ a zeptal se zcela triviálně, kdo ze čtoucích mu rozumí, ve smyslu odpovědi: koho se, ve smyslu profesním, týká…

Jakož se můžu obdobně ptát dnes, zde, neboť tenhleten úkol navštívilo tam do dopoledne dnešního již 27 vizitorů, z nich ani jediný, či jediná, nezanechali sebemenšího vzkazu nazpátek.
Něco zásadního jim chybí (čumilům = voyeurům), přesto za pár dnů vyrazí pod hesly všech těch hole mentálních kadávrů vstříc krchovištím volebních místností.
Občansky beznadějným výsledkem tohoto marše jsem si naprosto jist.


Celý ten Wittgensteinům odstavec týkající se Duckrabbita, tedy mezí našeho vidění a případným nakládáním s ním skrzeva naše myšlení, například způsobem malířského zpodobování (a proto by mohl být případně důležitý jako inspirace směru autorského myšlení v souvislosti s nedakonickou výstavou), zde tedy zveřejním v plném znění v předpokladu, že kdosi jej jakýmsi jeho komentářem rozvine zde.

Nebo dokonce, a to by bylo wittgensteinovsky zásadnější, jej vizuálně rozšíří v podobě jakéhosi svého Duckrabbita.

Jednalo by se zřejmě o jakýsi interval uvnitř autorovy hlavy, o něco, co zatím před mou výzvou ani jemu zřetelně viditelné nebylo.

Pomohu si mým vlastním příkladem ze včerejška, který se odehrál jako moje zkušenost již předpředevčírem, či ještě o den dřív, o čemsi jako vidění bez vidění, poněvadž bez souvisejícího myšlení - včera jsem, po pauze nutné k promyšlení pouze došel místo vyfotit, abych rozvíjejícím slovy rozvinul následující dva předpoklady.

1/ Starosta zdejšího města je nevidoucí hlupák.
2/ Mapa obecně je instrument sloužící k orientaci popřípadě informaci, k informování, a informace obecně má větší hodnotu ve chvíli, kdy ji bezprostředně potřebujeme. Hodnota informace spočívá v její užitečnosti.

Zkrátka, jak to vyjádřil Norbert Wiener, zakladatel kybernetiky: Žít, znamená žít s přiměřenými informacemi.

Mapa tedy obecně je užitečnější před cestou samotnou, nebo v jejím průběhu - na jejím konci je její informační hodnota nulová.

Z tohoto ohledu je starosta zdejšího města blb, třebaže byl zvolen naprosto demokraticky.

Jak dlouho dotyčná mapa na daném místě zdejšího města visí, nevím, ba ani nedokážu odhadnout. Míjel jsem ji pokaždé cestou do Polska i z Polska zastrčenou mimo můj zrak, až teprve pře pár dny mi mimořádně ostré podzimní slunko odhalilo její existenci zhruba v ploše dvakrát tři metry (2x3) nadélku.
(Možná, že vše souviselo s mou zkušeností nedělního obrazce pěšky městem, že jsem se k podobným okolním podnětům, teď již mi potřebnějším, stal pozornější.)
Připomínám tuhle jednotlivost v souvislosti s onou wittgensteinovskou zkušeností vidění jakožto myšlení.


Místo, tedy zeď s velemapou, se nachází opodál, stranou trasy pěších i řidičů okolo jezdících aut, mimo zorná pole okolochodících směřujících tam, jakož i třeba moje - a to jsem opravdu vyhlášený klepař a zvědavec. Pro ty, co přicházejí z Polska, a pro ně by dotyčná mapa mohla poskytovat informace informačně zásadní, tak pro ty je její existence zcela neviditelná, ledaže by měli oči umístěny na zaprdelených zadcích.
Pokud by byla spatřena, je nepoužitelna, nachází-li se pro kohokoli již vycházející z města, a ne do něho vcházejícího - zhruba 30 metrů od paty hraničního mostu nataženého nad hraniční řekou mezi teritorii (i kulturami, jakož i vizualitami) dvou obyvatelsky různých zemí. Tedy států.
Užitečná na zhruba poslední 30 metrech, pořízena však za cenu několika nedakonických výstav - to jen v tom šťastném případě, že by ji kdosi těsně předtím vůbec uviděl.

Z tohoto ohledu je starosta zdejšího města blb, třebaže byl zvolen naprosto demokraticky.


Svým výkladem doplněným ukázkami jsem možná ozřejmil dílčí topografii jednoho domorodě typického maloměsta, pro mne samotného však bylo největším překvapením zjištění, že vnitřní část města, ve kterém žiji již 60 let, se mi v tom podzimním šikmém slunci náhle zjevila v obraze siluety lidské hlavy, nikdy by mě nic takového nenapadlo, nenastat ono náhlé osvícení (iluminace) spojené se změnou vidění. Jakožto myšlení.
Tedy onen stav wittgensteinovské změny aspektu.

I tentokrát jsem do záznamu tohoto svého zjištění umístil trasu duckrabbitího obrazce, který jsem onehdy prošel procházkou. Zprávu o něm navštívilo doposud 65 klientů (čumilů = voyeurů), jediný však si tuhle trasu nezopakoval, jediná se nevydala jakýmkoli obdobným ornamentem svým.
Mou zkušenost nikdo nepodrobil zkušenosti jeho.
Byť ztučnění, mozky zalité sádlem, žádný zdejší se nezmůže na dietu svého intelektu, třeba způsobem wittgensteinovské jazykové hry pouhou intelektuální procházkou. Dejme tomu nyní na podzim ve stylu melancholické nálady poetiky borghesovské.


Rozumí kdo zdejší čemusi takovému, kladu novou ukázku, vysvětlil by mi někdo její konkrétní významovou obsažnost, věcnost, ke srozumitelnosti vedoucí analogický příklad - a to vše i přes můj dnešní výklad čehosi obdobného s použitím/zneužitím jistého druhu vizuálního modelu???

I z tohoto ohledu je starosta zdejšího města blb. Třebaže byl zvolen naprosto demokraticky, svou osobou mi i brání v přístupu k mně k životu nutným informacím; čili ke zvolenému blbovi ještě (v kybernetickém smyslu) i zvolený vrah.



.


A dívky na Vánoce olova lijí…

9. září 2013 v 11:55



A dívky na Vánoce olova lijí, aby věděly, co v roce příštím na sebe…

Z tohoto ohledu vypadají výpustky Federica Díaze i jako ony výlitky olov vánočních předpovědí, popřípadě jako zobrazení nestvůrných bytostí vesmírných příšer, jak je neznám já, ale znají jiní, z takových těch různých filmů z astrohororového prostředí.

A ještě abych připomenul, jak jsem kdysi, jen tak z nedostatku invence a strachu z prázdna, při hledání dávného věčného demonstranta Josefa Mlot-Mroze položil na mapu amerického Bostonu obrázek čárové siluety Duckrabbita - tenkrát to neznamenalo víc nežli pomocnou ilustraci. Ve stavu nedostatku vlastního nápadu, jako absence autentického důvodu.


Ulice měst jsou dány obrazci našich cest jimi, dlouhá desetiletí nakládanými přes sebe.

Takhle může znít jedna verze mýtu, o jinou jsem se já v sobotu po obědě pokoušel půldruhé hodiny na pohled zcela běžnou procházkou.
K níž jsem si v pátek do plánu, mapy tohoto města, natáhnul ten snad tvarově nejmožnější obrazec Duckrabbita, jak mi ho umožňovala reálná situace topografie ulic tohoto města, jehož druhá polovina se pro mnohé ze zdejších nachází již v nacionalisticky nepřátelském Polsku.
Já sám jsem původně odhadoval, že budu mašírovat západněji, spleti ulic sídliště rodinných domků zvané Na Rozvoji, mapa bohužel tuto variantu tvaru neumožňovala - tak jsem pro okolnosti na mně nezávislé zakreslil toho Duckrabbita v siluetě dost zpotvořeného, a i pro ty, kteří ho v této verzi poznají; navíc zrcadlově převráceného.
Tak daly poznovu okolnosti, opět osud můj.

Jiní však by v místopisech ulic jejich měst mohli mít větší štěstí, a následný vizuální zdar - ostatně, jen tak pro zkoušku, by si u nich mohli zkusit prošlapat obrazce jiné, třeba podobné těm známým z peruánských plání plošiny Nazca; anebo ze značek již dávno jimi zapomenutých v mateřských školkách.
Nebo chodit po ulicích jako to nejpravější vyznání lásky, například.


Když jsem tedy v pátek večer dokončil návrh duckrabbitího obrazce, popis k jeho dosažení jsem místním předal na jeden z místních serverů, na němž si jindy jeho shlížitelé nadávají sborem krajově do cypů a chujů, občas mistně kratce i pičusu.
Nepředpokládám tedy, že mezi zdejšími vzbudím jedinou odpověď nazpátek, nebo dokonce nápodobu nebo ověření, těch 30 000 zdejších je pro cosi takového intelektově zcela zdegenerováno, a to bez ohledu na počet a druh absolvovaných škol.

A co oněch dávných 70 000 je nás před Těšínem z básnické vize klasika Petra Bezruče?
100 000 jich poněmčili.
100 000 jich popolštili.
No, a ten zbytek zdebilnili za těch posledních 23 let naprosto.


Vyšel jsem na duckrabbitovskou trasu hned v sobotu 15 minut po poledni (ač sám jsem mínil, že uskutečním až o polednách v neděli), občas jsem cestou cosi kdesi souvisejícího cvaknul, abych vyrobil i pro jiné (kteří se sice nikdy nevydají v mých stopách) cosi jako itinerář, anebo bedekr.
Ušel jsem ulicemi města zhruba 3 kilometry, po půldruhé hodině jsem byl nazpátek.

Co se mi v průběhu honilo hlavou o mentálních schopnostech starostových, snad není ani nutné citovat.


OKO DUCKRABBITA

Ještě k topografii tohoto místa - necelých 30 metrů odtud se pod jedním balkonem vystouplým půlkruhem do ulice z fasády secesního domu nachází autentický více nežli stoleté znamení sfingy.
Jakož i v tomto podchodu si z klukovských pamatuji zametající bývalou vídeňskou služebnou Markétu, jakže zjevem jinou od zdejších, které se jí aspoň takto mstily - a kterou později o deset nebo 15 už gerontně zhlouplou zažil agent StB Nohavica již ve zcela jiném podchodu.

Do oběda jsem udělal zhruba 50 obrázků ze včerejší duckrabbití procházky městem a seskládal z nich 2 slejdšou. Hned při montování toho prvního jsem si pobroukával související nápad, že kdyby to mezi zdejšími blbci bylo možné, sezval bych do toho podchodu já, nebo někdo jiný, všechny, co by se v třeba čemsi zajímavém oblečení, nebo při nějaké činnosti chtěli nechat vyfotit. Nebo by tam fotili v té noře (v čemsi jako nápodobě třeba podvědomí, ale to už zase přeháním) kohosi jiného.
Napodobili by, nasimulovali by, co nejvíc vizuálně výrazných roztodivností, které Duckrabbit vidí, učinili by v tamté hlubině pod úrovní všedna něco jako karneval, čili festival vidění.
Když jsem udělal slejdšou druhé, došlo mi, co napíšu přesněji v zítřejším blogu: stačilo by třeba, aby si kdosi vedl deník zvláštního druhu, v němž by si každý den večer poznamenal tužkou čárami do plánu nebo mapy města všechna místa a trasy, jimiž za den prošel. A tak by činil každý večer, dejme tomu, měsíc. Lepší by k účelu byly barevné fixy, anebo pastelky.
Trasy, zaznamenané čáry, by se mu vrstvily, představte si třeba barevné provázky vlny pokládané podle okolností na sebe, v prostorové představě by byly hustější a tedy vyšší, jiná místa v ploše města by byla zcela míjena. Zřetelně by došlo k záznamu způsobu jednoho života, naprosto poctivé výpovědi o jedné individuální existenci.

Deník jako štůsek třeba záznamů dílčími časy našeho bytí pokreslenými pauzovacími papíry - anebo ještě průhlednějšími, neboť zcela prosvitnými astralonovými fóliemi. Které se kdysi používaly při fázování figurek animovaných filmů…
Rentgenové snímky dávných věků s černobílými průhlednými záznamy našich klukovských fotbaláckých plic.

Takovými záznamy se jeden od druhého lišíme. Každý jinak tvary našich distribučních cest vypadajícími jako různě rozevřené/opuštěné kokony vypadáme, jsme ustanovováni. Ustanovujeme se.
Do hlav, na podobné naše každodenní cesty a tratorie našeho bytí, nám ovšem nikdo nevidí.
Taky bychom se mohli uchýlit k možnosti třeba našimi naprosto záměrnými zacházkami upravovat kompoziční, nebo vizuální, vzhled výsledku.
A co se týče případné prostorovosti: každý zná obrázky grafů vyjeté z počítačové tiskárny: sedm dnů v týdnu by bylo 7 barev, jež by tvořily, položeny na sebe, něco jako stratigrafii. Barevnou vrstevnatost. Na místa, na něž jsme došli častěji (na kterých jsme se objevili víckrát), tak tu by se naše návštěvy vrstvily jako sloupce mincí nebo žetonů, každý si jistě umí každý představit.
Výsledkem by byla (kromě běžného sloupcového grafu dokumentují četnosti naší přítomnosti na našich obvyklých všednodenních trasách) i cosi jako plastická mapa několika našich dnů, takovou sošnost simulací počítače svedou, nemám pochyb.

Co jsem si dnes v pondělí ráno zapsal do jiného ještě deníku, tady již opravovat nebo doplňovat nebudu.
Jako nepředpokládám cokoli navíc od těch již zmíněných 30 000 m obklopujících mě běžně ve městě, stejně tak nepředvídám ani od těch pár kusů, které ze zvědavosti, popřípadě přímo nudy, nějakou náhodou zabruslí třeba sem.

Existence Duckrabbita jakousi ontologickou hodnotu má, když se stýká s tolika roztodivnými souvislostmi, asociacemi, příklady a příběhy, snad se v jejich průběhu projevil i jako schopnost oněch wittgensteinovských analogií a tautologií - na cosi navíc už prozatím nemám dostatek empatie vůči jiným, jistého druhu nutných sil.

Jo, včera dopoledne jsem oknem náhle uviděl, tento shora otisk rtu - pokud se snad jednalo o cosi jako polibek, jungovskou synchronicitu, tak tam nahoře už to teď mám dobrý, tak co bych se tedy tady dole víc namáhal…





.

Co má společného keltský vojvoda s Duckrabbitem?

7. září 2013 v 10:09




Když jsem s tématem před měsíci Duckrabbita začínal, samozřejmě, nachomýtnul se mi ve vyhledávači i tento obrázek. Tenkrát se mi nehodil, pro naprostou nepodobnost s původním vzorem. Přesto jsem jej nezahodil, třebaže jsem netušil, že jeho příležitost může nastat: jmenuje se popiskem duck-rabbit-mommys, stačí zadat, zaguglit si - inu, já jsem dneska hned napoprvé s ním související www stránku nenašel.
Má-li ovšem zrovna tohle být opravdu ten Duckrabbit, potěš nás tedy fakt pánbů, a proto zrovna s tímhle ošemetným kouskem začínám v návaznosti na ten již v minulém blogu proklepávaný článek o výsledcích jedné snahy Federica Díaze.



Artefakt na výjimečné finanční úrovni srovnávám s nálezem jakéhosi amatérského sběrače samorostů, jaká pohana pro ukázku prvou!!!, oba však kousky jsou si podobné oním zevně vizuálním stavem přírodnin. Nebo jakési obdobné obraznosti, kterou snad nosíme v sobě jako archetyp.
Autorská ukázka je ovšem divácky líbivější, zdobnější, ilustrativnější, tak říkajíc divácky hezčejší, čímsi samozřejmě chytlavější, není divu, že tak úspěšná.
Jenomže tímto jejím životem aranžovaném v dizajnérsky sofistikovaném akváriu se ztrácí její prvotní surovost, ona rozum atakující zázračnost původní sociologické, či jaké, teorie, k níž nemůžu se zatím prohledat. Pro onu chytlavou zjevnost tady zmizela ona původní zázračnost, syrová, i surová, magičnost, zázrak prvotní zkušenosti.
Vbízející se hezkost zabíjí imaginativní vjemy.

Každý náš kon je nejenom estetický fakt, každý krok, pohyb, vyslovená hláska - je též pokaždé naší dílčí zradou jevností, vzpomínám si, že na stejném principu fungovala estébákům i ta jejich mozaikovitá metoda sběru informací, která měla obdobně fixovatelné hmotné výsledky, vždyť například zůstalé konspirační fotografie lze vystavovat jako estetická díla svého druhu, estébácké filmy promítat.

Vzpomíná si tu kdo na dvojí obdobný zázrak ze samých počátků kinematografie, kdy diváci řičeli hrůzou, když se na ně řítilo čelo rozhajcované lokomotivy, jak říkávali tenkrát ajzboňáci; též bezděčný objev zrychleného filmu vedl posléze k tomu mravenčímu hemžení postaviček, kterému se dnes říká časosběrné snímání, a které se nalézá, určitě nalézá, v intelektuálním základu oné mnou zatím marně hledané ucelené teorie, podle níž galerijní kousky Federica Díaze účelově vznikají.

Filmovému střihači v jedné chvíli toho mumraje stačí udělat stop a vznikne mu objekt - multimedialista ho pouze vyleje/vylije umělou hmotou.

Ve zdejších novinách se nedočtu, sem na blogy mi dolézají jen pouze samé netečně debilní blbci, nevzdělatelní čumilové, po nichž není možné žádat jakékoli rozvíjející pomoci.


Onen biomorfní princip, jenž je i v základu jevnosti Duckrabbita, ještě na chvíli neopustím, neboť mi souvisí s ještě s jinou tradicí, kterou zde pro účel nazvu stručně korálovitostí, a míním tím (kromě dalších Díazových ukázek zhmotněných pohybů do podob skořápek, ulit a schrán jiných těch plžů a mlžů) i onu uchvacující nádhernost, při níž se zprvu marně ptáme po důvodu, ohromeni z tvořivé akce pouhých sil přírodních.
A připomenu-li jiné fotografie v onom článku o akváriích Federica Díaze, dostaneme se v úvaze přes ono cosi, co nazvu korálovým průmyslem, tedy výrobu kýčovitých devocionálií pro potřeby čedokářských turistů, až k tradici rudolfinských či petrohradských kunstkamer, kterou již desetiletí exploatuje jiným zas způsobem obraznosti Jan Švankmajer.


Přesto tahle zdánlivá příležitostná odbočka tematicky kamsi jinam (nejen tedy mezi akvária Švankmajerova i Díazova) alespoň vzhledově, souvisí ještě zase nějak jinak s oním tématem Duckrabbita.
Před časem jsem popisoval některé exponáty té výstavy uměleckých děl na Duckrabbitovo téma loni na podzim v americkém Chicagu.
Překlad textu explikace ještě někdy příště dodám, dnes jen s příležitosti přehlídky vnějších forem zveřejňuji jednu již tenkrát (pro mne, jako autenticity, stále bezesmyslnou) zveřejněnou ukázku. Neboť se vzhledem podobá oné biomorfní korálovitosti, jak tu o ní bylo dneska pár slov řečeno.
V dotyčné explikaci je charakterizována jako dílo abstraktní povahy, a tak dále, a tak dál, jen pouze z tohoto ohledu je se na cosi opravdu duckrabbiťáckého ještě těšit!


Zveřejňuji, těším se mne nacházejícími vjemy, dokonce v časech, kdy mě obklopující blbci se zase těší na volby.
Aby tedy i jejich intelekty nepřišly dneska v tomto reji ukázek zkrátka, mám i pro ně korálovitý obrázek - a k němu dokonce i otázku:
KTERÝ SOUČASNÝ TUZEMNÍ POLITIK, VIDĚN Z ANFASU, JE PODOBEN TOMUTO BIOMORFNÍMU EXEMPLÁŘI???


Ale né, opravdu ne, ten starodávný keltský vojvoda ze sochy ve sbírkách pražského Národního muzea to opravdu není, zkuste se, nežli budete volit, teda podívat líp…



.

Duckrabbiťácký všehomel.

5. září 2013 v 11:20



S vědomím si nebezpečí shonů blbců po slově Nohavica hned v začátku, sázím na to, že dnešní vjem konečně unaví jejich šmírácké čivy natolik, že v blozích i fejsbuku o Duckrabbitovi se již nebudou obtěžovat, neboť jsou tu k ničemu.

Ale jak na to?
Ale jak na to, přátelé, éééééééééééééé, jak teda na to?

Začnu citátem, a to záměrně takovým, se zřetelným slovem NEPŘÁTELSKY, ať Jára vidí, že si i v detailech na tamty jeho časy plnovýznamně vzpomínám:


Samozřejmě, vzápětí se jistě ozvou hlasy, že jsem cosi zneužil, nebo dokonce odtajnil, nebo kohosi konkrétního jako osobu hulvátsky vystavil veřejnému nebezpečí - tak bylo takhle, ptám se, anebo ne? - a porušuji estébáckou zmínku touhle zmínkou jinou, uvozenou odkazem z dnešních Britských listů: http://www.blisty.cz/art/69960.html .
Udělal jsem jednoduchou záměnu v textu Thomase Bernharda (k rakouskému národnímu svátku 1977): místo Rakouska jsem dal Čechy a nestačil se divit, jak moc se nám to podobá a jak i čas vůbec nic nezastřel (naopak!), posuďte sami, píše umělec Jiří David - dotyčný článek v BL začíná takhle, a já jej dokončuji svou jistotou: jednak dotyčný Jiří David ničím duckrabbitovským v těch Nedakonicích napřesrok přítomen nebude, zatímco já mám zrovna Bernhardovu knihu s názvem WITTGENSTEINŮV SYNOVEC válet se celou dobu kdesi na stole.

O Wittgensteinovi samém se traduje, že byl až nechutně arogantní - bože, Bože, díky, díky Ti, chlapíku odvážný, zaň!!!
Když poslední hrubky, i tu z mnoha dobrých důvodů, jsem si, já Lach, vědomej.


Kdyby snad někdo chtěl nějakou podobnou vlastivědnou procházku okolo jména důstojníka StB Liberdy, patřičnou vstupní slavobránou by byla asi zmínka, že dotyčný dodnes za mzdy a příští penze slouží ve složkách Policie ČR.
S plným vědomí těch všech třeba 11 posledních prezidentských kandidátů - jak i těch dvou prezidentů před nimi. Inu, znáte to, a i ten Thomas Bernhard o tom ostatně pořád píše, nacisticky utkvělé Rakousko.

Pro můj účel základní, tedy odehnání zevlounů od bran, však stačí pohlédnout do levého vyhledávače estébáckých agentů na serveru www.svazky.cz , identitu agenta StB Škrabáka nasazeného na Járu Nohavicu si tam najít, agentů Škrabáků je tam tedy přítomno jen pár, já sám bych nejspíš sázel na toho tady druhého, i když třeba hřebec Korok běhával překážky na Pardubicku líp, a jsem jen zvědav, kolik těch zdejších čumilů se zrovna za tímto exemplářem rozežene, vyptávat se ho na Járu tenkrát…


Ale jak ty zdejší blbce znám, mají tak leda naděláno v kalhotách, tedy ve slipech, boxerkách i kytičkovaných kalhotkách. Do tang uzoučkých jim pro všeobklopující mě hněď (nejenom rakousky nacistickou) naprosto nevidím.


Ale nyní již, opuštěni snad čumilními blbci, se zase mohu vrátit k tématu té nedakonické výstavy.
Podezřívám, nyní již bez všech příznaků paranoidních snad, že železniční stanice si tyhlety drážní propagační materiály tiskne sama, neboť mi připadá, že na plechové tabuli v nedakonické čekárně je k účelu použita modř o několik odstínů světlejší.
Já bych volil z možných modří ze vzoru drážního manuálu zřejmě odstín tenhle, ibeemovský, případní autoři, domluvme, ujednoťme se demokraticky na něm, jakož i na následujícím typu písma - třebaže v těch Nedakonicích napřesrok žádní autoři nebo autoři přítomni, tedy až na onu krámskou kremační urnu k nabytí za pouhých 120 ká, nebudou.
Logo, či přímo piktogram, malého i je známé a dostupné na internetu, dokonce by kterýsi iniciativní divoch mohl už nyní zhotovit mustr celé takovéto rozesílací předlohy ve formátu A4…



Doufám tedy, že už jsou opravdu pryč, nebo rozum je prý odrazuje.

Proto můžu začít téma z mé strany nerozumné, které mě ovšem pronásleduje poslední dva dny, když přitom naponejprv jsem je zaznamenal jen jakoby takovou zajímavou dílčí vizuální vnějšnost, aniž jsem si vůbec byl položil otázku Co to je? - ale jakýsi ze vzpomínky rozevlátě nutkavě uvízlý cár mě vrátil po hodinách nazpátek, divu není, vždyť přece nedávno jsem o oblacích, či Prosperovi, jako duckrabbití možnosti přece psal.


Sám vizuální výsledek mě nezajímá, nezohýbám před ním svůj divácký hřbet, a to nejenom proto, že i jeho autor Federico Díaz ničím duckrabbitím napřesrok v těch Nedakonicích přítomen nebude - zásadní je zde onen intelektově technologický nápad, ono uvědomění si zkušenosti sociologické, odedávné filmařiny, jakož i schopností estébácké metody shromažďování informací mozaikovitým způsobem, Wittgenstein třeba by ihned viděl přesnou souvislost s kterousi matematickou disciplínou; zdejší intoši v posledních časech pleskají o prožitku současného světa jako stavu tekutosti, a tady se jim nabízí tento pocit dokonce hmotně zvizualizován - všecko se to ke mně dostalo přes článek rakouských domorodě českých novin, které na jakési zdroje teorie kašlou, a já na internetu při prvním letmém hledání je nenašel.
Pokud někdo má, sem s odkazy na ně!!!

Zatímco se zase všichni zdejší teď vrhnou na onu tekutost, v míře stejné, jak před pár dny na toho Nohavicu, já ostanu i nadále u oné vizuální imobility plošného obrázku Duckrabbita - s povzdechnutím však, jak by mohlo být zajímavé shromáždit třeba pár stovek dobrovolných fandů na kterémsi náměstí, celý jejich život na tomto místě nějaký čas (v hodinách) potřebně monitorovat a zaznamenávat (už třeba jen webkamerou a několikanásobně zrychlit), a přitom je nutit průběžně zcela dobrovolně lemovat na dlažbě náměstí předpřipravenu obří kresbu Duckrabbita.

A potom už to podle zcela standardního postupu Federica Díaze odlít umělou hmotou…

Inu, noťas zvládám o trochu více nežli uživatelsky, manuálně jsem naprosto nezručný, estébácké agenty nezdravím, takže z mé strany těm tuzemským výtvarným umělcům žádná konkurence nehrozí, na kytaru rovněž ani akord brnknout neumím - dlouhé roky, vlastně už od června 90., jsem veřejně nepsal, a dneska jsem se párkrát přistihnul, jak se při soukromém psaní zase usmívám. Ano, tentokrát při vzpomínce na sám začátek mého vztahu s počítačem před více nežli patnácti roky, kdy mi hned dva znalí prorokovali, že stejně nakonec skončím jako autor komponovaných hypertextů, do dneška jsem nevěděl, co by to žánrově tak asi mohlo být.

A potom už to podle zcela standardního postupu Federica Díaze odlít umělou hmotou…
Přilípnout pak tam kdesi v nedakonické čekárně na zeď, úplně stejně, jak tamní venkované odedávna přibíjejí hřebíky a sekerami na svislá prkna vrat krvavou čerstvě stáhnutou kůži zrovna zabitého králíka…

Básník Jan Skácel si tohoto mýtotvorného obrazu básní všimnul.

Zuzana | Úterý v 13:05 | Reagovat
"JAKÁKOLI VĚC NEMÁ VÝZNAM, POKUD V SOBĚ NEMÁ SÍLU ZVEDNOUT SE DO MÝTU." Mám pocit, že dnes dostávajú status mýtu veci a udalosti čoraz čudesnejšie. Veď si satčí prečítať knihu Mytologie od Rolanda Barthesa. Aký je ich skutočný význam?

Nevím, nakolik se jí jejich síla či oprávněnost jeví, ale milá paní Zuzana, profesí kunsthistorička, znalá od začátku tématu, se na moje důvody k Duckrabbitovi jako o čemsi potenciálně mýtotvorném takhle neptává.



.

Kolik lidí vidělo tento příspěvek: 88.

3. září 2013 v 11:42



Zrovna včera bylo 2. září, povím vám k tomu dni příběh o dvou letadlech.
V tom jednom seděl mezi cestujícími majitel dvou zlatých prstenů vítěze Stanley Cupu. Chlapík urostlý. Vyhlášený bek.
V druhém letadle zase letělo odkudsi kam pár takových chcípáků, kteří se naposledy pořádně hýbali na hřišti jejich střední školy. Nuda.
To první letadlo tenkrát vybuchlo nárazem o jednu z věží newyorkského Dvojčete. Dvojnásobný vítěz Stanley Cupu zakurtovaný v sesli neudělal pro svou smrt nic.
Zatímco v tom druhém letadle ti kluci ze střední vstali, vzájemně se zaklínili rameny a s jejich posledním výkřikem Go rush! (nebo tak nějak) vyrazili jako roj v americkém fotbale proti únoscům.
Proto tohle letadlo spadlo kdesi do trávníků v Pensylvánii, třebaže jím měl explodovat snad sám Bílý Dům.
Hejno duckrabbitů, popřípadě wittgensteinů, napíchaných jako zahradní trpaslíci někde v záhonu…

Včera jsem dosáhnul návštěvnického rekordu.
Tedy ne já, který od jistého času rekordy jistého druhu nesnáší, nýbrž agent StB Mirek, tedy Jarda Nohavica, třebaže záležitost se týkala iluze zvané Duckrabbit.

Když já k takovému kroku zmínit zcela okrajově Nohavicu měl rozumné důvody nejmíň 3: roky jsme se s tím ředitelem Vencou velmi upřímně znali, pro cosi takto malicherného ho neoslovím ani ve prospěch třeba pro jiné dobrého účelu; Wittgenstein, jenž byl ve společnosti vyhlášen obdobnou arogancí, byl na konci války v 18. v Horní Adiži nedaleko zrovna toho Milána zajat, čímž bych býval dramaturgicky sklenul aristotelovský oblouk přes 4 válečné roky od začátku do konce; zvěst o vidině laciné a snadňounké výstavy v Itálii, kolik by mi přihnala do těch Nedakonic lačných slávy kunšoftů!
Shrnuto: Aristoteles třeba se zdejším nehodí ani jako ten trpaslík do záhonů.

Na fejsbuku se mi do večera na tuhle příležitost nalepilo (Kolik lidí vidělo tento příspěvek: 88) masařek takové hejno, že tentokrát jsem překonal všechny svoje dosavadní rekordy popularity - on ten Jára agent Mirek je přece jenom festovní celebrita, kam se na něj hrabe ten masmediálně neduživý chcípák, chrhel značky Duckrabbit!
Heleďte ho, chrchel moped Pionýr o obsahu válce sotva 0,5, oproti mastodontní čézetě tak dvoutisícovce, s kapotovanými i brzdovými pedály…

Co je však v tom včerejším symbolickém číslu 88 podstatné, kromě toho, že to jsou 2 nekonečna svisle za sebou?

Agent StB Jarek Nohavica je pro zdejší gigant do sochy.
Zatímco hned třeba ten Wittgensten, jeden z nejcitovanějších filozofů 20. století, nemá v Olomouci, v jediném zdejším domorodém městě, v němž delší dobu pobyl, a načal zde dokonce poznámkami Tractatus, tak ten v té Olomouci od umělců nebo filozofů ani pamětní desku.
Z čehož, jako souzeno z diference zájmu domorodého publika, je očividné, že Ludwig Wittgenstein, jednoroční dobrovolník C. K. armády nebyl agentem StB.

Na www.svazky.cz není dokonce veden ani nikdo z Wittgensteinovic velmi rozvětvené rodiny.

Proto takoví trpaslíci zde mezi námi v našich veřejných záhoncích nemají místo, čest práci!!!


Co je však v tom včerejším symbolickém číslu 88 ještě podstatnější kromě toho, že to jsou 2 nekonečna?

Prostě mi to nedalo, a kouknul jsem se do statistik blogu, na který příspěvek z obrázku na fejsbuku odkazoval.
A ono, hele, z těch 88 evidovaných se podívalo na blog pouhých 8 zevlounů, z nichž, řekl bych, jediný nedočetl, nebo nedočetla, až do konce - přece by mi snad v komentářích nechal nějaký zásadní vzkaz.

Kvůli úspěchu blogu, potažmo fejsbuku, bych se měl snad pustit do tématu třeba zombie, namísto estébáckých agentů - ostatně, nějakou kvalifikaci bych k tomu snad měl mít, když sama StB si mě vede pod krycími jmény Umělec; anebo dokonce Spisovatel.
Přičemž na Járu byli tenkrát nasazeni agenti pouzí 2, zatímco na mne hned v kusech 3!!!

Namísto čehosi čtivějšího, či čtenářštějšího, pořád málo č, č, č? - tak tedy ččččččččččččččč a hned potom čača, tedy cha-cha, chachacha, já se budu sveřepě držet mého nemasmediálního naturelu a navážu příštími bludy o čemsi, čemu se důstojně říká oběť.
Jenomže ještě předtím budu krapet lidovější, neboť i já vám zprostředkuji rovněž cosi folkového, čili volkového, tedy pro lidi, třebaže zrovna tady asi valně se svým repertoárem nepochodím, zvláště pak jedná-li se ještě ke všemu zlému o haiku:

[03.09.2013, 04:44]
Duckrabbit - žrádlo
pro kočky: konzerva, sulc,
vůně, též vločky.


Za trpaslíka Andyho W. jsem mohl tenkrát dostat od estébáků tak zhruba 3 roky života natvrdo.
Tak málo mi byl nutný k životu. Bývala by to tenkrát svým způsobem byla taky oběť, při níž by tehdejší i dnešní domorodci řekli leda Dobře mu tak!

Proto jsem velmi citlivý na jakékoli oběti zástupné, tedy neautentický alibismus, k nimž zdejší domorodci mívají obzvláštní sklony. Zrovna já že bych si odněkud ze supermarketu přivláčel pytel konzervovaného žrádla pro kočky, dokonce vyrobeného z kachen a králíků současně, jak je takových nabídek plný internet???
Já přece nejsem nějaký jen tak ledasjaký jára, abych je potom (granule, tyčinky nebo masité obsahy plechovek) cmuchtil na plechu na pláni před nedakonickým nádražím, předstíral, a hanebný z nich výsledek posléze před blesky plesky fotoaparátů a světly TV nasypal do vázy duckrabbití urny, směju se hned nahlas, jako třeba chechtával se trpaslík Ladislav Klíma, cha, cha, cha.

Pokud na čemsi nejsem vědomým podílníkem, nemohu tomu přinést nebo vzdát oběť…

(A vlastní můj podíl na výstavě by měl být natolik zásadně výrazný, abych si případnou smrt 2 naprosto nevýznamných, nedakonické kachny a nedakonického králíka, dokázal mravně zdůvodnit - z tohoto ohledu i pouhý mramor, na něhož se dlátem z jakéhosi rozmaru sápeš, ani on není jen tak ledasjakým kusem kamene.)

Oběť znamená vykoupení a očistu…

(Jára N. čehosi tak triviálně jednoduchého není schopen, jak i jeho p. t. zákazníci.)

Co tak asi žere Duckrabbit?, zeptám se tedy těch, jež holý pojem oběti zcela míjí a kterým na sám konec jejich návštěv zde nabídnu na obrázku ve warholovském stylu nějakou tu nějakou zase kitkat techno kachnokráličí tyčinku pro kočku, anebo je to nějaká duckrabbití žvejkačka, žužu za odměnu, že už sem nikdy, nikdy, nevidoucí, nevkročí?
Vždyť i na tu nedakonickou duckrabbití výstavu jim přístup bude zapovězen, jen zvenku za okny mohou zevlovat, přece již Starý Zákon, opakuji, tomu říká zlořečení; a bude tomu tak i tentokrát.

Nejsou totiž schopni zamyslet se a posléze odvodit, jaký je třeba substancionální rozdíl mezi slovy, jen tak namátkou, duckrabbití a kachnokráličí - a i proto z nich nikdy, když už máme to září, například pensylvánští, trpaslíci nebudou.




.