OBĚŤ.

25. srpna 2013 v 10:19



Dnešní můj blog na téma nedakonické duckrabbití výstavy bude z jejich dosud obstojného množství za měsíce napsaných vůbec snad prvním, k němuž nemám žádný výtvarný doprovod.
Třebaže jej začínám odvolávkou na dávnověké alchymistické tradice, které samy o sobě jsou plodně vizuálně zobrazivé dosti.

Pokud si totiž představíme tyglík alchymistův, po všech transmutačních operacích v jeho vnitřku za žárů podniknutých zbude na dně kromě popela nebo jiné hmoty i trocha čehosi nehmotného, kteroužto materii duchovní povahy neváhám nazvat moudrostí.

Alchymistický tyglík sám bývával zhotovován z různých materiálů, počínaje například hlínou hrnčířskou - a tomto smyslu kuchyňský plech původně z trouby plynového sporáku a vyhrabaný dneska kdesi na smeťáku není zbaven původní podstatnosti jeho dávného vzoru.

Předchozími stručnými zmínkami toliko naznačuji, jak lze na budoucí nedakonický celopal Duckrabbita nahlížet i jinak, tedy ještě v jiném situaci rozvíjejícím smyslu, anebo dokonce tradici.
Uvádím, a budu rozvíjet, i tohle interpretační téma, stejně jako jiné, které jsem již v dnešním titulku nazval obětí.
Co, jako už jen slovo samo, přes víceméně stejné znění, není významem totéž coby psané podoby: obě ti, objeti (třeba cosi v sedle velocipédu), nebo objetí (kohosi rukama).

Oběť, kterou já mám na mysli, je cosi pro mysl výhružně dávně starozákonního, hlubinně mytického - na rozdíl třeba od toho již zmíněného dizajnově nablýskaného bicyklu, který je dneska k dostání za pár tisícovek ve víceméně každém krámu.

Pokud používám slovo celopal, v jiných verzích známé i jako holocaust, jsem si vědom i oné zvrácené skutečnosti, že ona hromadná autodafé byla jejich organizátory i obyvatelstvem chápána i jako cosi jako nutné oběti na oltář vlasti, a je lhostejno, zda tuto ikonografii přisuzuji genocidně zločinnému státu říšsko německému, sovětskému nebo současnému česko-slovenskému.

Oheň očišťuje.

Zdejší domorodci následující úvahu v její plnosti nepochopí, nedbám o ně, postupuji příběhem bez jakékoliv jejich intelektové účasti.
Ludwig Wittgenstein se vydal do války dobrovolně, jak cosi ve smyslu oběti - ale též důkazu čehosi jako naplnění principu, třebaže nežil v režimu prezidentském, nýbrž v konstituční (demokratické) monarchii s císařem v čele. Občanem je totiž možno býti i v království - obdobně jako v republice v bezvědomí přítomnosti naprosto ne.
Ihned s vyhlášením války, mám ten dojem, se vrátil z pracovního pobytu ve Velké Británii, podstoupil prohlídku vojenského odvodu a stal se jednoročním dobrovolníkem císařsko-královské armády. Obdobně a stejně samozřejmě jako jeho dva bratři, kteří se mohli zcela snadno z povinnosti vykoupit, když Wittgensteinova rodina patřila k nejbohatším lidem v monarchii. Jeden z bratrů, evropsky známý klavírní virtuos přišel ve válce o pravou ruku, a po ní pokračoval v klavírním koncertování jen jednoruč. Další bratr se pár týdnů pouhých pár dnů před koncem války zastřelil, když se mu vzbouřili vojáci jednotky, které velel.
Někdo může namítnout, že tuhle dobrovolnost projevili všichni tři bratři vypočítavě pouze proto, že císařpán udělil jejich otci, velkoprůmyslníkovi a železářskému baronovi, doživotní šlechtický titul kníže.

Jednoroční dobrovolník Ludwig Wittgenstein, budoucí filozof, sloužil mezi frontovými zákopy jako pozorovatel přesnosti palby jeho houfnicového pluku, kromě drobných zranění si vysloužil i velmi nečastou zlatou medaili za statečnost.
Zhruba ve stejné době z obdobně dobrých občanských důvodů se jiný filozof, Tomáš Garrigue Masaryk, rozhodl totéž společné Rakousko-Uhersko rozbořit.
Přičemž i ta C. K. Severní Ferdinandova železniční dráha je oba spojovala, T. G. M. pocházel z vesnice zvané Čejč, do které z Nedakonicím nedalekého Hodonína vede z hlavní trati odbočka.

Oheň očišťuje.

Oheň, v němž hodlám spálit Duckrabbita, však nemíním ani sebeméně věnovat tamtěm jejich dávným časům, i se všemi jejich skutky a vinami, na něž jen takto letmo vzpomínám.
Neplánuji taky pálit svíci z kachního tuku a králičího loje za intelektuální viny těch současných, kteří ani v nejmenším nejsou schopni následovat odkazu.

Chystaný celopal se mi pouze spojuje s Duckrabbitovým tělem jako pojmem, jakož i jím jako obrazem slova - kdy tato tradice vtělených, či kdysi nazývaných a priori, významů v dnešních časech zcela zaniká do stavu slov bez jakékoliv podstatnosti.
Ludwig Wittgenstein bývává nazýván filozofem slov a jazyka, ustanovitelem tradice řečových her.
Proto si s příležitostí stoletého jubilea ze životů mých dědečků Jana a Františka připomínám i jednu zanedbatelně dílčí Wittgensteinovu válečnou anabázi, pouhý letmý průjezd (pokud vůbec necestoval po odvodu do Krakova rovinami Polska třeba ze spojeneckého německého Berlína) nedakonickým nádražím - s plným vědomím si, že pro onen oheň dvojice zvířecích těl mohu být kterýmisi zlolajnými nepřejícníky haněn i třeba ze satanismu.
Či jakési jiné pseudotalmudistické židoviny, kteréhosi heretismu či jen hereze, popřípadě i za celebrování (dokonce) několikadenní černé mše.



.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama