Srpen 2013

Dneska v noci jsem měl sen o Jiřím Davidovi.

30. srpna 2013 v 12:09



O čem byl, se mi už nevybavuje, ale do žádného sporu jsme se v něm nedostali - třebaže v těch Nedakonicích napřesrok se mi s žádným nějakým Duckrabbitem neobjeví, jednak máme tu svobodu, jednak on je Mistr s velkou verzálou M na mne (i s Duckrabbitem vespolek) virtuálně příliš velikou.

Ale v jistém smyslu byl zmíněný sen prorocký, neboť hned ráno se na mě roztlemil na internetu odkaz: http://www.lidovky.cz/kristof-kintera-udela-z-petrinske-rozhledny-majak-fwc-/kultura.aspx?c=A130829_123554_ln_kultura_btt .

Myslel jsem si totiž, že ona kultura iluminační, jež byla slávou baroka, se tady v současnosti skončila tou veřejnou blbostí Jiřího Davida SRCDCETE NA HRADĚ PRAŽSKÉM, oslavujícího genocidního zločince, za jeho skutky neskutky domácí. Za pouhých pár veřejných zmínek o těchto, jsem již v roce 94. obdržel 4 měsíce na 1 rok podmíněně, za porušení celkem 4 paragrafů/§, z nichž polovina/2 již dneska neplatí.

K celé té slávě dotyčné ranní zprávy, podle níž že se rozsvítí a rozzáří do kýče už celá Praha, je škoda slov, marné by ti byly i eseje - pouze si dovolím jedinou otázku, rovněž souvisí s Wittgensteinem, neboť v článku zmíněno nebylo: To si tu veřejnou kratochvíli ty slečinky a mládenečkové platí z vlastního?
Fakt???
Poněvadž třeba já cáluju tu nedakonickou výstavu ze své penze, na její výši mě zdejší genocidně zločinný stát samozřejmě okradl, ale na druhé straně nejsem při té dietě tak nějak velkopražsky padlej na hlavu.
Třebaže píšu už jenom tohle, co teď přikládám na ukázku, že se uměleckou úrovní nejedná o žádné třeba laserové blýskání:

______________________________________________________________
> Od: ludvik.toman@centrum.cz
> Datum: 30.08.2013 07:37
> Předmět: Re: Fwd: Duckrabbit: 1/
>
Asi tak: výstava bude! I kdyby nebyl žádný autor (v matematice totiž třeba i prázdná množina je množinou, stejně jako v logice (disciplíně Wittgensteinově) prázdný výrok výrokem, s čímsi takovým jako smyslem souvisí i snad ona poslední věta ve Wittgensteinově Tractatu -- anebo byli uvnitř zastoupeni všichni, kterým se povede intelektově zvládnout téma.
Obojí totiž bude velmi reprezentativní odpovědí, jak na tom mne obklopující domorodé okolí (hole intelektově) opravdu je.
Zdravím.
Dělejte!
T.
______________________________________________________________
> Komu: ludvik.toman@centrum.cz
> Datum: 30.08.2013 02:52
> Předmět: Re: Fwd: Duckrabbit: 1/
>
Dobrý den, pane Tomane,
prominte že tak pozdě, dívám se, že je to už měsíc, co jste mi poslal email. To je zajímavý projekt - líbí se mi to že se má udát na nádraží - nastudují problematiku, kterou předkládáte a mohl bych něco vytvořit, předpokládám že by šlo o akvarely a kresby na papíře, pár takových.
Smím se zeptat . bude víc autorů?
Děkuji a přeji pěkné dny
Oldřich Bystřický


Abych poté Duckrabbita jako téma urbánně prostorové mohl opustit, uveřejnil jsem, pro odstrach i poučení nejenom předešlému pisateli, i jeho - jak ho, tedy Duckrabbita, obdobně jinak metropolně zneužili ve výši například v topograficky nizozemním Holandsku.

Čili, abych jinobarevně shrnul první část: tamty světelné výstřelky budou zaplaceny z veřejných dotací a grantů, dokonce se stejnou samozřejmostí (a přijímány s toutéž bezostyšností) jako ty různé jiné zdejší v sumě tříbilinové veřejné tunely.

3 000 000 000 000.


> Komu: sykory@centrum.cz
> Datum: 28.08.2013 17:06
> Předmět: Re: Vojenské vlaky
>
Dobrý den,
jsem rád že se Vám odkaz hodil. Ohledně trasování (časové polohy) vojenských vlaků nemám bohužel bližší znalosti. Nebyla-li to mimořádnost (třeba porucha na trati, nehoda jiného vlaku, ...), napadá mě např. možnost rozdělování či spojování částí vlaků (pokud se nejednalo o přímý vojenský transport beze změny řazení vozů), možná že napájení koní, nástup vojáků po trati... Otázkou také je, jak se tehdy zrovna pohlíželo na důležitost vojenských přeprav vůči pravidelné dopravě...
Mějte se pěkně.
Zdraví
Alan Butschek
______________________________________________________________
> Komu: "Bohuslav.Lojkásek" p.s.2005@centrum.cz
> Datum: 29.08.2013 06:19
> Předmět: Re: Dobrý den pane Tichý, opět si dovoluji tu být s dotazem.
>
Dobrý den,
omlouvám se za pozdní odpověď.
V dnešní době může cesta z Vídně do Krakova trvat 7h. Musíme ale uvažovat to, že srpnu 1914 už byla válka v "plném" proudu. To znamená, že železnice byla plná vojska, zásob do magacínů, sanitních vozů atd. Přeci jen ke každému pluku, či praporu, náleží spousta bagáže a technického vybavení. Takže vlaky měly zcela jistě určitá zpoždění.
Co se týče Fsar2 (Festug Artillery regiment Nr.2) tak měl velitelství i garnisonu v Krakově. Nicméně v srpnu 1914 mohl mít nějakou baterii dislokovanou právě ve vídni. Nebo mohl být dotyčný ve Vídni na kurzu či cvičení. Více asi nesjem schopen odpovědět. Stejně tak nejsem schopen říci, zda měly dělostřelecké jednotky doplňovací obvody jako takové, resp. jsem k tomuto nikde žádnou informaci nenašel. Přeci jen artilerie není pěchota nemůže k ní každý pasák koz. Takže předpokládám, že byli příslušníci vybíráni.
Doufám, že jsem Vám alespoň trochu pomohl. Zajímám se především o pěchotu a lehkou pěchotu, takže o dělostřelectvu mám vědomosti chabé.
S pozdravem
Tichý
--
Viribus Unitis
Feldjäger Bataillon Nr.5


Dneska je internetu k sehnání málem všechno: třeba jízdní řád císařských německých železnic platný v roce 1914, jehož částí je i C. K. železniční trať vedoucí tenkrát přes dnešní Nedakonice, který dokazuje oněch zhruba chybějících 12 hodin času, srovnáme-li se zápiskem ve Wittgensteinově deníku.
Pokud se začnete shánět po nějakém manuálu nebo rozkazech organizujících vojenské přesuny, tak cosi takového máte letos marné, poněvadž až do června příštího roku (2014) je pražský Ústřední vojenský archiv pro badatele i písemné dotazy uzavřen.

______________________________________________________________
> Od: Podatelna podatelna@vuapraha.cz
> Komu: sykory@centrum.cz
> Datum: 29.08.2013 07:16
> Předmět: RE: 2111-2008/75147, Předmět: Dobrý den pracovníci Vojenského historického archivu: E.c.: 2111-2008/75151.
>
Vážený pane,
velice se Vám omlouváme, ale Váš požadavek na informace z fondů Vojenského historického archivu nemůžeme vyřídit. Náš archiv již dlouhodobě upozorňoval na svých internetových stránkách, že dnem 30. května 2013 se musí veřejnosti uzavřít. Je to z důvodu realizace nařízené generální inventury archivních fondů a stěhování archivu do nové budovy, proto také nemůžeme vyřizovat ani písemné žádosti. Prosíme každého o pochopení a shovívavost, a zároveň odkazujeme na podání si nové žádosti po červnu 2014.
Děkuji za pochopení a jsem s pozdravem
Ředitel
Vojenského ústředního archivu
Mgr. Josef ŽIKEŠ

Stěhování kilometrů archivních fondů z potenciálně záplavové oblasti pochopit lze, ovšem stav oficiálního domorodého dějepisectví již nikoli, nezbývají-li po něm knihy, nebo třeba diplomové nebo doktorandské práce, jichž by bylo lze použít.
A počne-li se v této souvislosti ihned kdo vymlouvat na nedostatek finančních prostředků, odesílám takového stejně ihned do ánusu třeba tunelu Blanka - nebo za těmi kintééérovskými světlonoši, tuneláři z veřejného jakbysmet.

Oni utrácejí, prodebužírovávají jako polní kurát Katz, zrovna ten prvoválečné paměti, na co posléze jako užitečné v domorodině není, třeba hned ta Wittgensteinova vojenské evidence, která zase leží ve válečném archivu vídeňském, třebaže tato nikdy nikdy v genocidně zločinném č(!)esku publikována nebyla, a on, Wittgenstein, je přitom zdejšími penězojedy pokládán a holedbán (popřípadě jen holdován) za jeden z intelektuálních nosníků onoho toho, čemu se říkává, současné umění, jehož zase tamti kintéééři jsou zase halasícími protagonisty.

Obdobně zhruba dva nebo tři jedinci se v téhleté genocidně zločinné zemi prohlašují (a nebo jsou prohlašováni) za cosi jako wittgensteinology - a přiznávám se, že zrovna jim takové díry ve Wittgensteinově biografii nevadí.

Takže mi k radosti zbývá ta mapka topografie té dávné odvodní oblasti C. K. 2. pevnostního dělostřeleckého pluku, poněvadž málem v jejím srdci zrovna klapu tohleto svoje mínění s vědomím (čímž se liším od jiných klápalů), že zdejší mi dávní sousedé mohli být Wittgensteinovými válečnými kolegy, což mě obzvláště těší v případě obou mých dědečků, Jana a Františka, kteří válku rovněž přežili - pocházeli oba z této odvodní oblasti, ač jeden slouží jako pěšák a František coby sapér, ženista. Ale oba frontovali kdesi v Haliči, stejně jako Wittgenstein, a staříček František později v Itálii, kde byl Wittgenstein v létě 18. roku zajat.
Vždyť přece vždycky jsem tohoto předka podezříval, že se tam kdesi za ty roky o Wittgensteina aspoň otřel, po kom jiném bych takový byl…

Dnešní veteráni Feldjäger Bataillon Nr.5 budou určitě mašírovat v té slavné přehlídce pamětníků Mocnářství, která se má uskutečnit v císařské Vídni v příštím roce, přesně ve stejný den, 28. července 2014, co já budu otevírat tu nedakonickou duckrabbití výstavu.
Mám od jejich velitele slíbeno, že při návratu z Vídně vystoupí v Nedakonicích z vlaku osobáku v mundúrech a se vší slávou zapochodují na paměť filozofa Ludwiga W. i mého dědy, hamerníka Františka Ch., na asfaltu nedakonického přednádraží.

To se ví, svítit jim k tomu nebudem!

Nejsme přece kintéééééééééééééééééééři.



.

Pelhřimov, Ivančice, Moravská Třebová...

28. srpna 2013 v 10:16





Cosi takového už pouhým vzhledem báječného prodávají v krámech v Pelhřimově (Soběslavi?), Ivančicích, Moravské Třebové. V metropoli jakou je třeba Hradec Králové, kromě obchodu uvnitř kteréhosi supermarketu, dokonce existuje podle navigace internetu celá továrna s názvem Squeeze Factory, s.r.o. Takový něco jako průmyslový komplex, anebo přímo kombinát, zabývající se masovou produkcí umělohmotnýchkarnevalovokachních zobáků.
Shodou shod jsem letos o prázdninách v těch Ivančicích byl, ale netušil jsem. Jinak bych si býval koupil - ale zas bych dneska neměl o čem psát.

Obrazotvornosti impozantní veležlutý produkt, tedy cosi v barvě nebezpečné schizofrenikům, stojí zhruba 60 korun, jenomže pokud bych si ho nechal poslat na dobírku, nebo si pro něj dojel kamsi vlakem, mnohokrát by se mi prodražil.
(Samozřejmě, již jsem vyslal za elektronickou bránu dotyčné továrny mail s dotazem, jestli třeba mnou vyhlídnutý produkt nedistribuují do kteréhosi obchodu mým možnostem blíže - ale jako v každém genocidně zločinném státě odpovědi nazpět jsem se nedočkal.)

Co cosi takového triviálně jednoduchého tak sáhodlouze rozvádím?
Vždyť přece stačí objednat si věc na internetu, nechat ji poslat kterousi doručovací službou, prokázat se při převzetí jako totožnost občanským průkazem, zaplatit, co je na čemsi takovém složitého?
Pokud kdo žije v genocidně zločinném státě a je k samému sobě jako oběti zvídavý, povšimne si okolností, že kromě třeba slova zkratkového znějícího mukl a od 50. let nepotrestaného (M Určený K Likvidaci), nebo stavu zdejší německé menšiny, která až do začátku let 60. žila v povinnosti, že její příslušníci například k lékaři nebo holiči mohli dojít jen v přesně určených hodinách, jindy museli být odmítnuti (obdobně jako protektorátní Židé po vyhlášení restriktivních protižidovských opatření v létě roku 1939), že nikdo v tomto státě se mi za tato svinstva sebeméně neomluvil, ať nejsem ani mukl, ani Žid, a ona jsou tak stále platná - a ke všemu jsem si uvědomil, jak se již pár roků zabývám některými tématy načatými filozofem Wittgensteinem, a ono zneužití slova občanský v názvu osobního identifikačního nebo perlustračního dokladu, tímto obdobné jakými byly protektorátní kenkarty, popřípadě tento původní estébácký záměr tohoto instrumentu i institutu vzniklého ihned po Únoru 1948 jako opatření proti agentům chodcům, vnitřním i vnějším nepřátelům, a podobně, patří wittgensteinovsky k nim.
Ona věcná substancionalitu smyslu/pojmu pouhého slova občanský je alespoň pro mne jiná, nežli v případě slova třeba člověk, osoba, jedinec, obyvatel, klient, persona, individuum, individualita, státní příslušník třeba, slovo občan se přece tenkrát konstituovalo na čemsi jiném, co je například s takovým glajchšaltujícím totalitářstvím v naprostém rozporu.


Tak jsem tedy tomuto genocidně zločinnému státu prostřednictvím podatelny nejbližšího městského úřadu vrátil, zaplatil i příslušnou související několikatisícovou pokutu, a zbavil se tím ovšem i třeba elementárního občanského práva na poštovskou korespondenci, popřípadě přístupu k vlastnímu bankovnímu účtu. O právu, tedy státem garantované svobodě, na případnou cestu do zahraničí, kterým se tento stát tak honosívá a chvastává, už ani nemluvím.

Dokonce i ten umělohmotný kachní zobák je mi dostupný obtížněji - taková samozřejmost pro kohosi, jenž kdesi jinde šmejdí s občankou v kapse denně okolo.

Proto jsem zvědav, kolik sem tentokrát na tento příspěvek zbloudí zvědavců a zvědavek.
Vystavujících se ovšem tentokrát několikerému obzvláštnímu nebezpečí!!!!!!
Co sem popsal výše, naplňuje totiž několikrát skutkovou podstatu trestného činu zvaného nějak jako Pomlouvání státu s paragrafem (§) 128 nebo 129 platného trestního zákona. Za což je sazba něco okolo 2 a půl roků. Nepodmíněně, to se ví.
Stejně tak se ovšem vystavuje trestnímu stíhání a trestu i každý, každá, kdo kýmkoli spáchaný trestný čin neohlásí.

Poněvadž: káč, káč, káč,
žába nejí zavináč.


Jsem zvědav, jestli mě zdejší, co sem vstoupí, spíše udají, nebo platné zákony ze zbabělosti v sobě zapřou - anebo se najde kdosi, kdo mi nějak obzvláště aktivně pomůže ke kačenímu zobáku na gumičku jako jedné části případného kostýmu Duckrabbita pro účely výstavní.
Případný vzor i důvod jsem poskytnul, teď už mohu být (s odevzdaným občanským průkazem) leda tak zvědav…



.

Instruktáž obdobně iluzivními obrázky.

27. srpna 2013 v 12:17



Nejdříve předešlu, že obrázek Duckrabbita má patřičný význam jen tehdy, shlížíme-li jej a prožíváme pohybem zření po horizontále buď zprava, anebo zleva.

Zatímco dnešní v kusech 4 ukázky vizuální iluzívnosti jakoby pracovaly pro určení významu viděného jako tvaru v přepólovávání dualit černá a bílá vnikáním a vracením se pohledem v prostoru - od pozorovatele, a zase nazpátek.
Zjevnost světa, kterou je mu třeba ztéci, mívává obdobně i jindy pro pozorovatele různé způsoby projevování se viděným.
Tímto vědomím lze i přes dvojvýznamnost předloh dojít k jakému jedinečně platnému smyslu, výsledku, třebaže pokaždé ve významu evidentně dvojně paradoxnímu ­- jako v následujících čtyřech ukázkách:





Doporučuji případnému pracovitému pozorovateli, nebo dokonce pozorovatelce!!!, aby si předchozí 4 výjevy sjeli shora dolů ještě jednou od prvního obrázku do tohoto místa nazpátek - jako film! Získají ještě jiný entoptický vjem, jinou vizuální a zážitkovou zkušenost.

A rovněž se takto připraví na příští úkol, zkoušející jejich vizuální dovednosti při percepci již autorsko výtvarných iluzí.
Zajímala by mě jejich příští zkušenost zde: tedy délka intervalu jejich chvil směn podob spojených s identifikací souvisejících tvarově intelektových představ. Popis dění způsobů, po nichž/kdy jimi ve výsledku uviděli (v dualitě soustředění pohledu na alternující černou a bílou) naprosto jednoznačně onu příští dvojnost věcně významovou.
Obdobně jsem zvědav i na případný výčet nebo slovní popis či rekonstrukcí všech analogických představ, jimiž prošli při identifikaci podoby následně viděného obrázku:
















Následuje, samozřejmě, pro úspěšné a pracovité luštitele i luštitelky, ano, něco jako intelektuálně opulentní odměna - čili jinak zase vstupní téma shrnující verze:








.

Přimlouvala bych se za oběť symbolickou...

26. srpna 2013 v 10:25



Jistá slečna, Radka Mothejzíková, jinak také redaktorka http://kultura21.cz/ , což je server s průběžně doplňovanými články a glosami o touto redakcí sledovaných aktivitách přibližně takového technologického druhu, tak tedy kdosi, kdo mi s nedakonickou výstavou vůči zcela jí netečné kulturní veřejnosti velmi významně pomáhá, tak tedy tato osoba mi po zhlédnutí včerejšího mého blogu o oběti k němu ihned přislala tento stručný komentář:
Přimlouvala bych se za oběť symbolickou...

Kulisovitost. Přetvářka. Nedořečenost. Nedůslednost. Předstírání. Substituce. Náhražkovitost. Nedostání čemusi vyřčenému nebo slíbenému. Náznakovitost. Podvodnost. Trochu chuť jít do války, a radši z mnoha zastydle rozumných důvodů s ohledy na nejisté výsledky ne. Lokajsky za vozem i pansky na něm. Koloběžkářsky obuta i bosa. Kolotočářsky zištná.
Přesně tohle je ona ilustrativnost, kterou s takovouto báječnou příležitostí jako základní znak současného tuzemského oficiálního umění jakéhokoli druhu (ale taky třeba občanskosti) již po několikáté předkládám, tedy ono cosi jen jako jakoby autorské i občanské.

Tedy cosi, jež je podstrčeno smyslům, elementárním čivům, ale neobstojí před kritikou souvislostem autentických jevů dbalého rozumu.
Včera jsem písmem zalitoval, nemaje čím ilustrovat (tedy v mém případě argumentačně vizuálně doplnit) můj blog, ovšem jen co jsem si včera přečetl dámy vzkaz, ihned jsem pádil k řece za městem, vykonat tam nikoli potřebu, nýbrž důkaz.
Před několika měsíci jsem opodál podnikl pokus o pastiš Jaspera Johnse, s papírem potištěným symbolem/podobou Duckrabbita plujícím po vodě. Dotyčná předloha sama, několikrát při této produkcí před skly mého nikona tenkrát potopena, vyšla z tohoto setkání ve vzhledu značně pošramocena, jinému by byla k nepotřebě, já ji však nevyhodil - a týdny schraňoval.
A již jsem s ní tedy pádil na kamenitý břeh, kde jsem ji na několikerý pokus konečně zapálil, aby při takové zásadně závažně demonstrativní příležitosti shořela pro důkaz nejapnosti smyslu některých obětí tentokrát před objektivem mé videokamery.


Ilustrace, jež zažila setkání se živlem vody, podrobila se zkušenosti se živlem ohně, jímž se změnila v dým vzduchu, jakož i popel, z něhož, jako hlíny, jsem byl stvořen, a skrze můj vlastní popel se do tohoto stavu prvotní hlíny živlu země zase navrátím.

Kdo se podrobí času, a dějem mého důkazu (jenž mnohý by nazval dokonce videoartem) se pohledem opravdu zaujme, uzná bezvýznamnost tohoto story jako (příkladu) oběti čehokoli (a zde již v souvislosti se slovem oběť záměrně nepoužívám výrazu zástupné) - pozor však, až na ten závěrečný popel zhroucený v sama sebe do stavu objektu připomínajícího květ seschlé růže.
Mohl bych na tohle téma ihned vyprávět jednu moravskou pohádku, jež se zkušeností stýká s legendou o vlastní smrti pražského rabiho Löva.

Když jsem spálil, obětoval bez výsledného významu, a vracel se pěšinkou vyšlapanou na valu navigace podél řeky nazpátek, jako v Hérakleitově mýtu objevily se mi za chůze v bdělé mysli připomínky na starozákonní příběh o nedokončené oběti Abrahamově, jemuž sám Hospodin k příštímu poučení vyměnil pro takovýto účel jeho mileného syna Izáka za beránka.
Starořecká Ifigenie byla rovněž původně obětována bohyni za zdar Trojské války.

Život, jako hodnota nejvyšší, neodvratitelnost síly a moci bohů, a vedle čehosi takového ohromujícího já na pekáči venku před nedakonickým nádražím celý týden den co den škvařící těla králíka králíkárenského a kačeny dvorkově domácí, v jejichž příběhu je cosi bestiálního či starodávného pouze to, že pro mou zcela nechlapskou útlocitnost si budu muset tyto dva exempláře dát kýmsi místním zabít, nejlépe pak bez sebemenší ztráty krve; tedy kohosi holýma rukama je oba nebožtíky uškrtit.

Z autentického rituálu jde strach (naplňují se jím však ony Aristotelovsky nutné atributy úžasu a bázně), z jeho prapůvodní hrubé dávnověkosti se vším všudy, z jeho poctivosti, kterou dnes již pouze kamuflujeme (dejme tomu ilustracemi), ne z jeho formy, nýbrž z jeho upřímnosti, vždyť moje žďářená porce v odhadované ceně 300 káčé bude zaživa v nezavražděném stavu vážit zhruba půldruhého kila i s kožešinou, obsahy dvou nevyvržených žaludků a jedním zcela fádním péřovím.
Takový prdůšek a čmoudík, navíc rozložený v čase, unikne zajisté pozornosti Boha, zvyklého na obětní hranice tučných dýmů pomnožených dobytčích i jiných stovek těl majestátních hekatomb.
Jakož i pro naprostou nevýznamnost jiného druhu zajisté mine i pozornosti zdejších, působících však úspěšně ve zrovna tomto oboru.

Však ano, po včerejší zmínce slečny Radky Mothejzíkové, která mi s medializováním nedakonické výstavy tak zásadně pomáhá, aby všeci viděli, co v Duckrabitově případě znamená ono slovo symbolicky v původní starořecké tradici věci i původního slova symbolon, zavřu/zamču uvnitř nedakonické nádražní čekárny i transparent manifestující sám onen symbolon vyrobený mnou z papundeklu již před týdny.
Dokonce na fotografii již v kterémsi z blogů tady dávno předtím bez jakéhokoli diváckého zájmu uveřejněný.



.

OBĚŤ.

25. srpna 2013 v 10:19



Dnešní můj blog na téma nedakonické duckrabbití výstavy bude z jejich dosud obstojného množství za měsíce napsaných vůbec snad prvním, k němuž nemám žádný výtvarný doprovod.
Třebaže jej začínám odvolávkou na dávnověké alchymistické tradice, které samy o sobě jsou plodně vizuálně zobrazivé dosti.

Pokud si totiž představíme tyglík alchymistův, po všech transmutačních operacích v jeho vnitřku za žárů podniknutých zbude na dně kromě popela nebo jiné hmoty i trocha čehosi nehmotného, kteroužto materii duchovní povahy neváhám nazvat moudrostí.

Alchymistický tyglík sám bývával zhotovován z různých materiálů, počínaje například hlínou hrnčířskou - a tomto smyslu kuchyňský plech původně z trouby plynového sporáku a vyhrabaný dneska kdesi na smeťáku není zbaven původní podstatnosti jeho dávného vzoru.

Předchozími stručnými zmínkami toliko naznačuji, jak lze na budoucí nedakonický celopal Duckrabbita nahlížet i jinak, tedy ještě v jiném situaci rozvíjejícím smyslu, anebo dokonce tradici.
Uvádím, a budu rozvíjet, i tohle interpretační téma, stejně jako jiné, které jsem již v dnešním titulku nazval obětí.
Co, jako už jen slovo samo, přes víceméně stejné znění, není významem totéž coby psané podoby: obě ti, objeti (třeba cosi v sedle velocipédu), nebo objetí (kohosi rukama).

Oběť, kterou já mám na mysli, je cosi pro mysl výhružně dávně starozákonního, hlubinně mytického - na rozdíl třeba od toho již zmíněného dizajnově nablýskaného bicyklu, který je dneska k dostání za pár tisícovek ve víceméně každém krámu.

Pokud používám slovo celopal, v jiných verzích známé i jako holocaust, jsem si vědom i oné zvrácené skutečnosti, že ona hromadná autodafé byla jejich organizátory i obyvatelstvem chápána i jako cosi jako nutné oběti na oltář vlasti, a je lhostejno, zda tuto ikonografii přisuzuji genocidně zločinnému státu říšsko německému, sovětskému nebo současnému česko-slovenskému.

Oheň očišťuje.

Zdejší domorodci následující úvahu v její plnosti nepochopí, nedbám o ně, postupuji příběhem bez jakékoliv jejich intelektové účasti.
Ludwig Wittgenstein se vydal do války dobrovolně, jak cosi ve smyslu oběti - ale též důkazu čehosi jako naplnění principu, třebaže nežil v režimu prezidentském, nýbrž v konstituční (demokratické) monarchii s císařem v čele. Občanem je totiž možno býti i v království - obdobně jako v republice v bezvědomí přítomnosti naprosto ne.
Ihned s vyhlášením války, mám ten dojem, se vrátil z pracovního pobytu ve Velké Británii, podstoupil prohlídku vojenského odvodu a stal se jednoročním dobrovolníkem císařsko-královské armády. Obdobně a stejně samozřejmě jako jeho dva bratři, kteří se mohli zcela snadno z povinnosti vykoupit, když Wittgensteinova rodina patřila k nejbohatším lidem v monarchii. Jeden z bratrů, evropsky známý klavírní virtuos přišel ve válce o pravou ruku, a po ní pokračoval v klavírním koncertování jen jednoruč. Další bratr se pár týdnů pouhých pár dnů před koncem války zastřelil, když se mu vzbouřili vojáci jednotky, které velel.
Někdo může namítnout, že tuhle dobrovolnost projevili všichni tři bratři vypočítavě pouze proto, že císařpán udělil jejich otci, velkoprůmyslníkovi a železářskému baronovi, doživotní šlechtický titul kníže.

Jednoroční dobrovolník Ludwig Wittgenstein, budoucí filozof, sloužil mezi frontovými zákopy jako pozorovatel přesnosti palby jeho houfnicového pluku, kromě drobných zranění si vysloužil i velmi nečastou zlatou medaili za statečnost.
Zhruba ve stejné době z obdobně dobrých občanských důvodů se jiný filozof, Tomáš Garrigue Masaryk, rozhodl totéž společné Rakousko-Uhersko rozbořit.
Přičemž i ta C. K. Severní Ferdinandova železniční dráha je oba spojovala, T. G. M. pocházel z vesnice zvané Čejč, do které z Nedakonicím nedalekého Hodonína vede z hlavní trati odbočka.

Oheň očišťuje.

Oheň, v němž hodlám spálit Duckrabbita, však nemíním ani sebeméně věnovat tamtěm jejich dávným časům, i se všemi jejich skutky a vinami, na něž jen takto letmo vzpomínám.
Neplánuji taky pálit svíci z kachního tuku a králičího loje za intelektuální viny těch současných, kteří ani v nejmenším nejsou schopni následovat odkazu.

Chystaný celopal se mi pouze spojuje s Duckrabbitovým tělem jako pojmem, jakož i jím jako obrazem slova - kdy tato tradice vtělených, či kdysi nazývaných a priori, významů v dnešních časech zcela zaniká do stavu slov bez jakékoliv podstatnosti.
Ludwig Wittgenstein bývává nazýván filozofem slov a jazyka, ustanovitelem tradice řečových her.
Proto si s příležitostí stoletého jubilea ze životů mých dědečků Jana a Františka připomínám i jednu zanedbatelně dílčí Wittgensteinovu válečnou anabázi, pouhý letmý průjezd (pokud vůbec necestoval po odvodu do Krakova rovinami Polska třeba ze spojeneckého německého Berlína) nedakonickým nádražím - s plným vědomím si, že pro onen oheň dvojice zvířecích těl mohu být kterýmisi zlolajnými nepřejícníky haněn i třeba ze satanismu.
Či jakési jiné pseudotalmudistické židoviny, kteréhosi heretismu či jen hereze, popřípadě i za celebrování (dokonce) několikadenní černé mše.



.

VÝSTAVA BUDE !!!!!

23. srpna 2013 v 10:24



Když se mne v posledních časech někteří zájemci ptají, komu že ten trauermarš už hrají, odpovídávám takovým, a do příště i jiným podobným odpovídati budu, že přes všechny nachystané pohřební pochody světa nedakonická duckrabbití výstava napřesrok v půli prázdnin bude, obdobně jako i ten Ludwig Wittgenstein 100 let tomu nebýval ve válečných časech taky žádný sráč.
Já sám nejsem žádný výtvarník, umělec, nebo dokonce filozof, přesto bych k výstavním kouskům jiných mohl cosi malého přihodit - a co když se žádný vystavující nenajde a nikdo nic k vystavení v nádražní nedakonické čekárničce nedodá?
To tak dobrá, jdu s tím tedy ven, vždyť už dlouhé týdny jsem i na takovou eventualitu připraven.

Smlouvu na nájem čekárny mám podepsat nejpozději 31. března, zaplatit již čtvrt roku smluvenou částku 1 000 korun jsem schopen ihned kdykoli.
Výstavu míním, za každých okolností poprvé otevřít v pondělí 28. července, přesně v den stoletého výročí zahájení 1. světové války, klíčem otevřu dveře nedakonické nádražní čekárny přesně v 9:00 - zhruba v 8:35 mě přiveze směrem od Hulína osobní vlak.
Pokud projeví zájem vystavující jiní, budu jim k dispozici po celé dny v sobotu i neděli, aby si jejich artefakty mohli řádně nainstalovat, jakož i obhlédnout.
Takže počítejme: sobota znamená 26. července, k datu je třeba připočíst 14 dnů platnosti slevové prázdninové jízdenky Českých drah, míním se totiž každý příští večer prospat na mé poštovské adrese zhruba o 200 kilometrů dále, poslední vhodný osobní vlak odjíždí z Nedakonic směrem na Přerov okolo odpolední půl šesté, kterýmžto údajem je dána i druhá mez otevírací doby výstavy: 17:30.

28. července 2014 až 7. srpna 2014 - 9:00 až 17:00 hodin.

Ještě spočítat kvůli drážní slevě jízdného řádně dny: 26. 7. až 8. 8. - ano, teprve 9. 8. o půlnoci mi skončí platnost slevy, zbude tedy ve lhůtě platnosti i potřebný čas na případný úklid čekárny do původního stavu.

Zatím mám tedy zajištěn slib nájmu panem Horákem z olomouckého ředitelství ČD, obdobně mi pan nedakonický farář Rýznar již přislíbil na příští léto následující: V kostele bych sloužil zádušní mši sv. za oběti první světové války, a potom bych přišel na zahájení výstavy, kterou můžeme zahájit modlitbou.

Pokud neseženu do data kvalifikované zájemce s důvodem, dovednostmi i chutí vystavovat, modlitba se konat nebude, možná, že se jen my dva s panem farářem přesně v 9:00 přežehnáme a šeptem si přeříkáme Otčenáš.

Když se tedy žádný umělec nebo umělkyně vystavovat nedostaví, na případné v pondělí hned ráno dorazivší čumily budu připraven: čekárnu nechám zavřenu, dovnitř se, neúčastní, mohou podívat z perónu okny, z toho levého uvidí vevnitř zhruba tohle:


Ano, s jedinou závažnou změnou: jen na stole pokrytém kytičkovaným vikslajvantovým ubrusem bude stát zcela běžná kremační urna s označujícím štítkem DUCKRABBIT přilepeným na korpusu, stojící zcela přirozeně nedbale jakoby ji zde zapomněl kterýsi z cestujících.

Nevzbudil-li zájem, je mrtev, bylo by nejméně trapné cosi tak evidentního nepřiznat.

Zatímco forma bude takto k vidění komukoli, já budu po celých těch několik dnů nedakonické výstavy soustředěně pracovat na obsahu té nedakonické urny.
Na rožku prostranství na druhé, příchozí, straně nádraží si založím improvizované ohniště, abych připomněl ony improvizované podmínky hromadných válečných pohřbů, kdy se těla padlých vojáků nahrnula nebo navezla na jednu velikou hromadu, která se pak polila naftou a zapálila.
Celopal.
Po celou dobu výstavy, každý den od rána do večera budu na plechu podobně žďářit dvě těla, králíka a kachny, které mi za celou obec jako vklad do výstavy předběžně slíbil dodat nedakonický starosta.

Tímto způsobem získám po dnech popel duckrabbita, poslední večer jej z plechu sesypu do urny, stojící zatím prázdné na tomto stole, zalepím víko, jak se činívá v případě ostatků lidských v krematoriích, a odvezu si pohřební nádobu na památku přes stanice Přerov a Ostrava-Svinov na svou jen dočasně světskou poštovskou adresu.


JAKÁKOLI VĚC NEMÁ VÝZNAM, POKUD V SOBĚ NEMÁ SÍLU ZVEDNOUT SE DO MÝTU.

Popsaným několikadenním celopalem jsme se dostali k popisu čehosi jako dávné oběti, nepominul jsem celou tu dobu i vědomí, že hlavy kachny a králíka spojené v jednom těle a dívající se se každá, té druhé protilehlým, směrem upomínají na archetypálně dávný princip janusovský, jenž bývává v interpretacích pojímán i jako protipól minulosti a budoucnosti.

Ve výsledné urně se třeba alespoň někomu spojí v jednotící intelektuální obraz ono cosi, jež bývává nazýváno dějiny.
Samozřejmě celá duckrabbití nedakonická příležitost má v sobě obsaženy i jistě jiné obdobné maličkosti, třeba hned toho druhu, že zapovězen bude vstup agentům, nomenklaturám a kolaborantům, bez ohledu na režimy, vždyť přece Wittgenstein tenkrát před stoletím byl naopak válečným dobrovolníkem z občanského rozmyslu a s ním související vší nezištné vůle.

Možná, že v kterémsi, dokonce snad i v kterési, jež dočetli až sem, jsem postupně chtěně vzbudil dojem, že téma ode všech cílem nezaujatých zevlounů osvobozené nedakonické výstavy se občas stýká s čímsi jako magií, anebo mystikou.
Ano, naštěstí zatím bez napevno potvrzené účasti pana nedakonického faráře plánuji na noc ze 7. na 8. srpna na venkovním perónu nedakonického nádraží něco jako vigilii, prosezené hodiny nočního rozjímavého bdění, kontemplace, připomínku skrze tamty časy pro nás ty nevšímané dnešní okolo - uvažoval jsem takto, vycházeje z kteréhosi životopisného pramene, ale výše předestřený termín budu muset posunout o 24 hodin, s ohledem na tento citát vycházející z autentického Wittgensteinova notesu:


Nikoho ze zájemců dnešním zde zápiskem nezrazuji, ale na nikoho případné libovůli však už po dnešku nejsem závislý. Ze souvisejících povinností půl roku před termínem zahájení výstavy mi zbylo pouze opravit původní plakát, v první dnešní, provizorní, verzi učiním pouze tak:




.

Abstrahovat znamená odhlížet

17. srpna 2013 v 13:16



Abstrahovat znamená odhlížet - což je slovo etymologicky související s viděním.
Abstrahovat znamená od čehosi odhlédnout, ale také třeba cosi zjednodušit.
Zevstřícnit pro vnitřního ducha.

Předesílám tuhle zajímavůstku ještě předtím, nežli zmíním, že včera po poledni při četbě knihy Jerzyho Grotowského (v níž už se konečně dostávám k jeho parateatrálnímu snažení) jsem měl pocit, že konečně po asi 4 minulých měsících snah zřejmě začínám vidět jeden z objektů, které byly prezentovány na duckrabbití výstavě loni na podzim v americkém Chicagu.
K tomuto dojmu mě přivedlo náhlé uvědomění si vrstevnatosti, z níž je objekt složen, dokonce se v explikaci k této výstavě mnohokrát mluví o abstrakci. Proto, kdo mé snahy pochopit Wittgensteinovu kresbu Duckrabbita již delší dobu sleduje, ví, že zrovna předevčírem na pismak.cz jsem uveřejnil cosi jako svou další stručnou související esej, tentokrát o peru Duckrabbita: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=432313.

Ano, vždyť pero může být abstrakcí tělesnosti jeho původního nositele, na vrstevnatost pera nebo kožešiny (s připomínkou, že srsti savců vývojově vznikly za miliony let z původnějšího péřoví ptáků) můžeme pohlížet z úhlu jakési jiné abstraktnosti - a všechna takový významová vyvozování se snad podobají oněm jeho analogiím a tautologiím, a Wittgenstein by možná ze mne jimi měl radost.


To je rovněž Duckrabbit, zmíněný již kousek loňské chicagské výstavy - alespoň nazváním, nebo autorovým míněním. Zkusím se tedy pokusit vyvodit, zdali i divákovým viděním, ospravedlnitelným důvodem opodstatněného názoru, abychom stále zachovávali jako kritérium onen paradox Wittgensteinovy věty.
Abstrakce je obecně též i cosi jako zvýznamnění zásadního výběrem, nebo odstraněním čehosi méně zásadního - v tomto pojetí bych zde předpokládal zachování smyslu (nebo zvýraznění dílčí vizuální podobnosti), byť i na úkor záměrného odnětí původní stvorovy vizuální podoby.

Rozlišuji zde králíkovo ucho z bočního pohledu, jakož i kachní zobák viděný z anfasu. Dokonce ve scéně nad šipkou k sobě stulené i hlavy vlevo králičice a napravo kačera.
To vše v onom pocitu původní organické souhrnosti, jakož i materiálové vrstevnatosti v kolážovém principu (stejném u Duckrabbita), jež se ovšem pocitově měnívá, projíždíme-li dlaní živou kočičí srstí nebo hladíme-li proti délce peří holubí.

Autor nám tu vzbudil haptický vjem. Aniž by se nám s ním spojovala potřebná významová vizualita původního Duckrabbita. Cosi zde však vymizelo, nebylo autorem intelektuálně k vidění dáno, oproti vjemu divácké radostnosti, jenž mi je schopna poskytnout malba bílého čtverce na bílém pozadí…


Abych se třeba dopídil, po vzoru starých praktiků, kteří například kvalitu kompozice původního díla posuzují a hodnotí v zrcadlovém zobrazení, učinil jsem tak dokonce dvojitě: převedením původního do negativu se současným levopravým převrácením, mám již přece z mé mnohaměsíční intelektuální duckrabbití praxe podobnou, a významově snad úspěšnou, zkušenost obdobného dvojího zezrcadlení.


Včera navečer jsem se vrátil z města, nohy v sandálech naboso špinavé od tretuárového prachu.
Když jsem si nohy umyl, vodu z vany jsem pouze vypustil, sděluji, hosti, i takové budoárové intimnosti. Tento špindírácký stav jsem zjistil hned ale až ráno dnes, s náhlým však nápadem jsem běžel pro nikona, abych pro účely výukové vyfotografoval nahnědlou sedlinu usazenou na dnu vany.


Každý snad v tomto nevýpustku uvidí (v zrcadlově převráceném původním dojmu) jedno okolo sovy.
Abychom však obdobně neviděli v případných exemplářích připravované nedakonické duckrabbití výstavy cokoli, abych zamezil autorské nedůslednosti či nedotaženosti, mentální nedostatečnosti, dokonce i přímé podvodnosti nebo hochštaplerství a jiným dalším výsledkům hole autorského exhibování bez jakékoli z vnitřního ducha plynoucí zaujaté důvodnosti, zvýrazňuji ihned červeně jednu platící zásadu:

S každým případným odevzdaným artefaktem na Duckrabbitovo téma předá autor, i případná autorka, doprovodnou písemnou dokumentaci - nejlépe stručnou esej, nebo poznámky co nejvíce charakteru deníkových zápisků.

V nedakonické výstavě se přece jenom jedná o úctu k Wittgensteinově tradici, když on sám zastával mínění, že jazyk, řeč, slovo jsou podmínkou jakékoli myšlenky, včetně té okolnosti, že i vidíme jen jazykem.

Samotné obrazy tedy nestačí, vždyť jsem jimi, různými, denodenně různě úzce obklopeni, a je nám to, jejich přespočetnost, jako při poznávání abstrahujícím myslím, vůbec k něčemu?


Původní chicagský obraz jsem tedy stále ještě neuviděl…



.

Život je biologický proces s občasnými metafyzicko intelektuálními pauzami.

16. srpna 2013 v 11:32



Koukám se, hned mi je jasné, že pro zdejší domorodce bude už hned takový titulek zcela nesrozumitelný, tak co, že bych ihned pod něj představil jakýsi napohled hned zejména domorodkyně srozumitelně lákající obrázek?


Kdysi dávno, jak známo, mořeplavci do neznámých končin a krajů si s sebou brávali pytle různých korálků a perliček, když kdesi v neznámu posléze zakotvili, domorodce, kteří je obestoupili a mohli je i zabít, dokonce vykuchané i sníst, tak tedy ony neznámé domorodce těmi cingrlaty upláceli.

Pokud domorodci dostali, nesnědli, a nechali se dokonce mořeplavci poučit, spojovali darované korálky s mušlemi, kamínky, peříčky a všemi možnými jinými vizuálními delikatesami, které měli poruce, takovéto parády navlékali na provázky anebo jen na poctivá stébla trav.
Fotografie nahoře zachycuje výsledek obdobné primitivní domorodé praxe, tentokrát však již metafyzicko intelektuálních v podmínkách civilizace - vždy přece základem dotyčné ozdoby je přece již zátka z láhve na pivo, ano takové ta za oceánem obyčejná, cosi, co se tam jinak házívá do odpadkového koše.

Život je i metafyzicko intelektuální proces, jeho výsledkem bývají i vědomě vzniklá výtvarná díla - a je jenom otázkou, proč zdejší domorodkyně si nechtějí, nebo z intelektuální prostoty nesvedou, z čehosi vystřihnout a na cosi našít duckrabbita, proč si jeho podobu nenatisknou na trika, nebo proč nenosí třeba náušnice nebo přívěšky s Duckrabbitovou podobou?

Podle délek, případně častosti, oněch (popřípadě: takovýchto) metafyzicko intelektuálních pauz se dá určit nebo prokázat i vyspělost civilizace, její zásadní odlišnost od pouhé domorodosti.


Dneska prezentuji cosi, co není pobídkou k případnému výstavnímu kusu, ba naopak, zápovědí, že takto snadno ne. Třebaže je popisem čehosi jako prodlevy mezi viděním a myšlením, každý tu přece ihned vidí, oč se jedná, že o parodii americké státní vlajky, že? Všichni takoví rázem vědí, co mají vidět, tedy co vidí, ač nesouhlasí pořadí barevnosti pruhoví, nebo též o přesnou desítku počet symbolických znamení. Takoví zcela jistě přehlédnou, že se snad jedná i o řečovou hru svého druhu, a zejména - zejména všichni mnohé viděné minou a neuvidí, pokud nejsou obeznámeni s obecnou teorií pastiše. Třebaže vidí, neobeznámení nevidí vlastně nic, jakoby se zrovna dostavili z nějaké cizí planety.
Tajemství oné jediné (mi naprosto nesrozumitelné) Wittgensteinovy věty však leží kdesi jinde, jakoby zatím pro mne sama v jiném významovém vesmíru, v němž se ani nějací ti ET nebo UFO nepohybují, aspoň tohle jediné mám za jisté, když je tu nevidím.

Život je i metafyzicko intelektuální proces, který není až zas tak přímo určen pro blbce.




.

Nejdříve pochopit sám, abych mohl dát pochopit jiným.

12. srpna 2013 v 9:27





Předchozí obrázek jsem vyrobil jen tak, předvčírem, nebo ještě o den dřív, s příležitostí jakéhosi nezávazného plkání fejsbukové debaty o přesném názvu kterési motýlovité můry na fotografii.
Zatímco ten příští, vzniklý včera, v neděli, hned poránu, a už teď v pondělí po přibližně 24 hodinách nevím proč - takže ten včerejší opus jakýsi Duckrabbitovo výstavní téma rozvíjející význam už snad má, zdá se mi.
Proto se jej pokusím popsat popsat prostřednictví geneze obrazu sama.

Ach jo, ach ano, vybavuje se mi náhle, jakási výtvarnice si přece na fejsbuku vystavila fotky svého záchodu zrovna natřeného narůžovo, tak jsem ihned věděl, že téhle dokoratérce do tohoto jejího novinkého interiéru musím poslat nějakou duckabbitovskou dekoraci, samozřejmě v tónu aktuálně módně růžovém.
Zvolil jsem tedy ihned možnost velmi snadnou: v černobílé Duckrabbitově podobě jsem mu přetáhnul jedním pinkem, šmahem, dosavadní jeho bílé oko na růžové.

Intelektuálně jsem touto transformací sice nezískal naprosto nic podnětného, blesklo mi však hlavou, že by to chtělo pro význam přidat třeba nějakou iluzi, nejbližší možností byl trik prosté inverze, stačil jeden klik, pink, z bílých ploch obrázku se staly černé a příslušné růžové oko bylo ihned tmavě zelené.


Obrázku jsem i nadále ponechal původní název DUCKRABBIT S OKEM RŮŽOVÝM - a připravil tak na případné příští diváky námět i past čehosi jako ankety.
Jak totiž zdejší zevlouny znám, samozřejmě s takovýmto skandální stavem považování zelené za růžovou souhlasit nebudou a začnou se dohadovat a utrhoval, namísto, aby rozmýšleli, a zejména viděli, jaký to to před nimi - to, co by měli vidět - má skutečný význam.

Jaký???

Třeba ten, jejž si kteřísi ihned uvědomí, postupovali-li po následující divácké trase: nejdříve samozřejmě zaznamenají zelenou namísto názvem anoncované růžové; i jim chvilku bude trvat, nežli si uvědomí onen takzvaný barevný trojúhelník, v němž zelená je opozitem, tedy opakem, inverzí, růžové; pak se třeba takoví v tomto momentu rozpoznání maličko usmějí; načež si možná ještě v několikerých bleskových změnách bílých ploch na černé a nazpátek svedou představit i zdůvodnit tuto další iluzi této verze původního Wittgensteinova duckrabbitova obrázku.

Otázka vyplývající z tohoto pokusu je jiná, pokud vůbec shlížející postupovali způsobem popisu mého minulého odstavce: Jak dlouhý byl ten okamžik časové prodlevy mezi oním stavem uvidět, a oním momentem porozumění, pochopení, jenž je snad vlastním aktem toho wittgensteinovského jevu/stavu vidění jako?

Ó, jak by pro takovýto poznávací účel mohlo být užitečné pole pro zprávy nazpátek předvídavě nachystané zde pořadateli hned pod tímto mým dnešním blogem…



.

Duckrabbit jako stav středověkého miracula, popřípadě miráklu?

10. srpna 2013 v 7:33



> Datum: 07.08.2013 17:56
> Předmět: Re: Bohužel, ani filozofů wittgensteniánů v této zemi není. Pan Fiala zemřel k mému neštěstí loni
>
Dobrý den,
mrzí mě, že se Olda nechytil. Přemýšlela jsem, jak Vám pomoci a napadlo mě, jestli by se Vám třeba nehodily variace na duckrabbití tělo. Kdyžtak se ozvěte.
S pozdravem
A. G.

> Datum: 08.08.2013 17:59
> Předmět: Re: Milá paní kunsthistorička Zuzana K. poslala jako dílčí ilustraci problému Duckrabbita tuhletu situaci:
>
Dobrý den,
ten nápad není nic světoborného, byly by to 4 obrázky (nebo třeba řezby) kombinací bočních pohledů na přední a zadní část těch zvířat. Není v tom žádná extra myšlenka, jen že by to diváka možná trochu zmátlo a pobavilo.
Gold.

Mezi dotyčnými dvěma vzkazy prošlými elektronickým éterem od Kyjova proběhlo víceméně 24 hodin, celý den.
V tomto čase mi ovšem dneska hned zrána, jen tak bez komentáře fejsbukem, směrem tentokrát zpoza Bratislavy, z vesničky na břehu Dunaje veletoku, moje oblíbená kunsthistorička Zuzana K. poslala fotografii, o které nevím, zdali byla odesílatelkou míněna jako variace na duckrabbitovo téma.
Třebaže nevím příčinu, v příštím komentáři však s obrázkem naložím standardně nemilosrdně drsně (tedy: duckrabbiťácky). Čili ještě hůř nežli vražedně…



Nejdříve jsem tedy dotyčnou fotografii ořízl na menší část jako třeba mrtvolu surově zavražděné, aby ono, o čem míním rozumovat, bylo na pohled zřetelnější - v tomto smyslu má ořízlý obrázek levou a pravou, každou významově jinou, část, podobně jako v případě klasické siluety kachny&králíka.
Obdobně, a teď se mnou nesouhlaste a opravujte mě, levá část situace významově říká cosi jinějšího nežli pravá: levá postava se na cosi dívá, pravá postava se rovněž na cosi dívá, jenže jiného.
Na současném místě jsou ve dvou různých scenériích.
Teprve až si v myšlence spojíme obě části dohromady, až si uvědomíme ono něco jako fabuli, teprve posléze nám dojde, co je zde obojace, a dokonce současně významově trojitě, díváno.
Navíc upozorňuji i na cosi jako zveřejněný fakt iluze, kdy zde stín významově věrohodně zastupuje živou postavu.

Pokud jsem v předchozím komentáři nekonfabuloval a nebludařil, pak upozorňuji na onen fakt prodlevy, onoho přerušení, přetržitosti, mezi viděným a myšleným.
Tohle, co jsem zvýraznil písmem, zjevná zřetelnost takového druhu, mi připadá jako jedno z kritérií, jestli se nějaká viděná, popřípadě potenciálně výstavní, věc dá označit za duckrabbití. Onen určující pohyb pohledu z nejistoty dojmu (levá, pravá, levá - například), jenž předchází.

Ovšem při jistém stavu naplněnosti znalostí nyní již první dojmem pohledu mateme sami sebe:


Stačí však jiná velikost téhož původního kadávru, možná i ono vidění téhož již dotřetice, a my jediným pohledem jako bychom v jednotném výsledném významu tentokrát shlíželi (a rozuměli) naráz vše.

Spíše je to další způsob, jak vidět, ale to neznamená, že srovnáváním imaginárního nebo reálného modelu a ověřováním jeho pravdivosti ve vztahu k tomuto modelu.

Poskytnu-li informaci tato dílčí a jazykově obzvláště kostrbatou, čtenář nepochopí souvislost, náleží se tedy, abych popsal, a tím třeba i vysvětlil jednu další možnost, jíž bylo lze autorsky duckrabbita domestifikovat na onoho, přisvojeného již, s verzálou velikého D.
Představme si jiný druh související iluze, výsledek kohosi, či dokonce kterési, jež/jenž vyrobí svou, VZHLEDOVĚ JAKOUKOLI, verzi duckrabbita, a potom diváka jakkoli donutí porovnávat tento výsledek s původní verzí Wittgensteinovou. Zásadní ovšem je tu vytvoření stavu oné prodlevy mezi viděným a myšleným, jako v původním filozofově receptu, onoho nějak čehosi zřetelného, onoho UVĚDOMOVANÉHO SI PROŽITKU CHVÍLE zásvitu.
Ano, dostává se již do oblasti metafyziky, kterou však ani Wittgenstein nevylučoval, do oblasti zcela konkrétně se projevovaných (neboť kýmsi třeba skrze d/Duckrabbita vyjevovaných) významů tak dávně středověkých slov, jako jsou třeba miraculum anebo iluminace.



.