VÝSTAVA O DUCKRABBITOVI V CHICAGU, USA, 16. ZÁŘÍ LOŇSKÉHO ROKU:

13. června 2013 v 13:25



Já to věděl, já to tušil, jenomže jsem i přes svůj zájem dlouhé týdny nalézti nemohl - přece jsem již dávno psal o Duckrabbitovi jako o subkultuře, tady o zcela samozřejmě prožívané jeho znalosti na jistém teritoriu. Civilizace.
Hledal jsem, zajímal se, poněvadž jsem si byl jist, že už kdosi přede mnou si duckrabbitího tématu musel povšimnout taky, a dokonce je nějak rozsáhleji zpracovat.
Kolikrát jsem projížděl kvůli tomu Google, nic, nic, nic - až teprve včera večer v jakémsi koutku při jiném znění zadání hesla na mě vyhlédlo ono tušené: výstava 7 umělců na téma, dokonce v galerii!!!
A k tomu dokumentující fotografie, nějaké stručné textíky, odkazy na ně budu postupně zveřejňovat.
Již z prvního pohledu na dnešní fotografii mi bylo jasné, že téma toho Duckrabbita máme s oněmi Američany společné, ale i oni že se při jeho prezentaci vrhli na onu jeho jevovost, pohledovost, ilustrativnost, jak říkávám o podobných/obdobných zdejších domorodých tendencích já - zatímco mi se jedná zejména o cosi jako analytičnost, rozmyšlení, proto tedy ono moje striktní zadání ihned od samého počátku nápadu.
JAKKOLI VÝTVARNĚ VYJÁDŘIT ONU JEDNU WITTGENSTEINOVU VĚTU, POUHÝ ŘÁDEČEK ŘÁDEK POD KRESBOU V JEHO KNIZE, PŘIČEMŽ DUCKRABBITA NA DOTYČNÉM OBRÁZKU NEPOMINOUT.
V Americe za mořem se na tento úkol našlo zrovna 7 zdatných - obávám se, že v této zdejší domorodině se k takovému úkolu nenajde do roka, měsíce a dne statečný ani jediný. Jediná.
7 statečných.


Emblém Duckrabbita měli tedy loni v tom Chicagu pěkný, i v této verzi odpovídá Wittgensteinově tradici - ale tohle jediné je cosi pěkného, tedy hezkého, jež se líbí ve smyslu lajk, co upřímně mohu říci k tomu prvnímu, a centrálnímu, exponátu tamté jejich hrdinské loňské výstavy, jehož dokumentační fotografií moje dnešní popisování začínám.



Duckrabbita tedy, jak ho z černobílého schémátka známe, jistě v tomto pohledu nikdo z nás nevidí, tedy alespoň já ne - ale co je ještě mnohem intelekt zarmucující: nic z toho neodpovídá čemusi jako zpodobení nebo intelektuálnímu zájmu nebo rozvedení oné Wittgensteinovy věty popisku v knize pod obrázkem.
Z téhleté tradice jsem prozatím odečetl pouze cosi jako iniciálu D, začáteční ve jméně Duckrabbita, vytvořenou průhybem oné desky průhledného plexiskla, ale ihned mě napadlo písmenné řešení původnímu grafickému vzoru snad mnohem bližší: ve smyslu onoho dílčího aspektu dvojího dílčího našeho dvojího zření, díváme-li na takový objekt současně.


Přečteme-li, konečně, první jeho část jako D, a vzápětí bez trampot i druhou, psanou R, a intelektuálně si obojí spojíme dohromady, uvidíme jistou celostnou verzi Duckrabbita - i když zřejmě budou i tací, kteří ne.


Dvěma závažími držená energie ve tvaru D, pokud pohlédneme z dálky, ona zelenožlutá stuha jako kdyby naopak zřetelně bez energie vznášela a levitovala v prostoru. I tyto dojmy na samé hranici iluze nám však nezastřou, že tady stále chybí králík - a pokud ne, kdo nám ho prstem ukáže?
Nakolik je takovýto výsledek této kompozice autorský záměrný, to neodhadnu, ale kromě průhlednosti oné k napnutí zkoncentrované energie a jejího vznášení se, v iluzi letu či levitace, jedinou připomínku iluze tvoří pro mne ony světelné odrazy na povrchu plochy vnitřního oblouku organického skla, ve verzi následujícího obrázku zachycené u samé země s asociující se připomínkou i dvou zátěží kyvadlového hodinového stroje.


V takovémto světě významově nejistých náznaků iluzí nám tu aspoň cosi připomíná ptáka papouščími zelenožlutými barvami peří křídel, červenými třásněmi roztřepení ozdob jejich ocasů. V tomto smyslu se i zde duch imaginace volně vznáší prostorem.


Jak jakési rozkvetlé květinové čmýří chmýří po vší silou vypnutém laně volně prostorem…


Přes všechnu vyextrahovatelnou lehkost, invenčnost, abstrakci i vzletnost, bohužel, mám dojem, že k wittgensteinovskému tématu Duckrabbita by mohlo mít blíže ono cosi jako zde vyobrazení Duckrabbitova vejce, hříčky, přesto však s náloží jisté iluzivnosti - bohužel i tu poznovu nikoli ve směru pravolevém, nýbrž vzhůru dolů, který již není tak obvyklý pro naše vnímání, neboť číst, a tím i vidět, jsme zvyklí po horizontále.
Ale možná tenkrát, když se naší předkové sešplhali ze stromů dolů do savan, by tehdy ještě tento vejčitý vertikální vzkaz kachny s králíkem v jeho prazákladnosti srozuměli lépe.



Prostě tahle chicagská věc zprostředkovaná fotografiemi vypadá, jak vypadá, a nic více v ní zřejmě není; nebo já jsem ke své smůle nevyčetl.
Jak i Wittgenstein by v ní, či z ní, svůj vlastní vzkaz nepoznal.


Předmět, exponát, (možná, a já přehlédl) artefakt ve výstavní síni, čemusi, co zvěstuje, se sám nepodobá, první autorský krok k novému cíli, cosi pro jiné tak snadné, je ovšem nejtěžší.
A opodál v sálku galerie okounějí návštěvníci, anebo jsou to umělci, mezi nimiž je možná zachycena i autorka Allison Wade, pokud se ovšem na tu dálku přes moře moře ve svém odhadu nepletu.


Možná, když napohled se ničím neliší od těch zdejších, což je pro mne zevní význam civilizačně radostně hodně zásadní - a že jako ti umělci jsou to dokonce stejní ilustrující zpodobovatelé a exhibicionisté na jednom i na jemu druhém protilehlém oceánském pobřeží.
Opodál nich myšlenka vypnuta závažími, aby nevzlétla nebo neutekla, kachny s králíky, vedle takového katapultu oni mladí netuší a možná rozprávějí o obdobně intelektově nezvládnutých jejich příštích záměrech. A přitom někdy stačí pouze převrátit řečený význam do jeho opaku, jak věděl už ten starý Aristoteles, tedy do negativu, jak jsem snadno provedl já, aby se prokázala, nebo dokonce vyjevila, jeho explozivní síla čehosi jako vnitřního archetypu.
Jak snad se, a bez jakékoli mé zásluhy, třeba tentokrát povedlo a vyjevilo zde.




.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama