Červen 2013

DOTYČNÝ MÁ NA FEJSBUKU NICK YANUS STŘÍBRSKÝ.

28. června 2013 v 11:48



Janus, čili Dvouhlavý.
Sám zřejmě netuší, že tu dochází k jisté paralele, tedy i analogii, s onou obdobně scelenou dvouhlavostí Wittgensteinova Duckrabbita.


Včera mi poslal pár dokumentujících fotografií na téma, že domodeloval první svou okrarínu s duckrabbitovskou podobou: výška 11,5 cm. délka i s ušima 17 cm. Foukat se bude králíkovi hubou…
Hm.
Až předmět doschne a následně vypálí se - a pokud při tomto procesu nepraskne a autor do něho poprvé vdechne, foukne, zaduje, mrtvé tělo vydá zvuk…
Pokud nastane tohle berešit, bude to vůbec poprvé na světě, co Duckrabbit promluví, což je stav jaksi navíc teorie, poněvadž ho ani sám Wittgenstein nepředpokládal - a on u nás, námi, bude tu!!!


Jako každá nová, objevitelská, věc má i tento modul, polotovar, některé zatímní nedostatky, které je třeba pro úspěšnost příštích pokusů co nejhlasitěji zveřejnit:
a/ nejzásadnější je, že v podobě Duckrabbita se jedná o současnou existenci kachny a králíka,
b/ pro naše zření je kachna identifikovatelná jejím zobákem, který ovšem autor okaríny nazývá ušima, pokud bude bude slova zaměňovat, zrušil by onu zásadně nutnou wittgensteinovskou iluzi,
c/ tento problém názvový či identifikační tady vystupuje z jedné zásadní příčiny: původní Wittgensteinova kresba je záležitost plochá, zatímco včera domodelovaná okarína je věc prostorová, jejíž povinností a základním údělem je ono zachování vždy současně jsoucí dvojpodoby dvou zvířat při každém možném pohledu.
Proto předpokládám, aby se vyhovělo zejména poslední podmínce, bude nutné v nové verzi okaríny v jejím tvaru podobu všech zásadních wittgensteinovských atributů zpřesnit.


Mnohému divákovi sice již teď nyní (oprávněně) může prozatímní podoba připadat jako dokument existence čehosi z jiného prostoru, a to ještě není podobě téhleté indicie mimořádnosti ještě zdaleka vývojový konec. Je totiž žádoucí, aby se dosavadní vzhled posunul do stavu vhledu, tedy ještě zásadněji z ilustrující reality do čehosi jako mýtického prostoru. Plně však odpovídajícímu původním Wittgensteinovým pokynům.
Je zde totiž problém oka umístěného na hlavě původní Wittgensteinovy siluety. Stejné oko by případný pozorovatel viděl i z protilehlého pohledu, stačí si jen pro pokus siluetu podélně zrcadlové o oněch 180° otočit. Převrátit.
Takže jsme získali vědomí dvou/2 objektů. Jenomže každé z těch dvou původních zvířat je dvouoké.
Aby byl tedy nutný počet očí (4) naplněn, jsou nutné ještě 2 otvory: jeden ve středu čela kachny, druhý v čele králíka, tedy podvakrát cosi známé z mytologických tradic jako třetí oko, místo koncentrace vyššího poznání.
Třebaže jím, oběma, při foukání do okaríny, bude pouze unikat ven vzduch.
Unikat vzduch - anebo (při promýšlení způsobem jedinců tlup kultur zcela přírodních) odcházet duch?
Duch jako ono pneuma obdobně dávnověkých vzpomínek…





.

BRZY BUDOU PRÁZDNINY,

20. června 2013 v 13:24



V NICHŽ ZAČNE PLATIT ČTRNÁCTIDENNÍ SLEVA ZA TISÍCOVKU NA VŠECHNY VLAKY.

Byla by škoda ji nevyužít, nevyjet každý den čtrnáctkrát po sobě někam jinam, Duckrabbita nafotit!
Třeba jeho siluetu viděnou na pozadí bájeslovných Hradčan; a podobně.

Včera večer s usnutím jsem měl tenhle nápad, dneska hned časně ráno jsem vyrazil do oficíny za město, aby mi kolega Pavel vytisknul jinou zase významovou verzi Duckrabbita.
Tentokrát na fólii: průhlednou, transparentní, a tedy i průsvitnou - kterýmžto slovem se ocitám prostřednictvím stejného slovního kořene poznovu u známého slova zásvit. A tedy po zhruba 14 dnech opět u původního zdroje Wittgensteinova.


Na začátek jsem zvolil Duckrabbitovo zpodobení co největší, vytištěné přes celý formát A4 - poněvadž jako inteligentní organismus se snažím dodržovat pravidlo, že na každém začátku mají být případné chyby co největší.
Ruku jsem měl rázem krátkou, nenatažitelnou již vpřed, vítr mi před objektiv nikona představenou fólii rval a ohýbal. A co zejména: budu se muset podívat do návodu, zdali je v silách zrovna tohoto aparátu doostřit do plné kvality dvě od sebe vzdálené kulisy: jednu v extrémním popředí a druhou pak nekonečně vzdálenou.
Jistě, stačí pro příští účel vytisknout Duckrabbita jen čtvrtinového, předstrčit zmenšenou siluetu drženou v prstech, foťáku se s novými prostorovými proporcemi povede třeba stihnout ostřit paralelně oboje.
Do prvního zlevněného prázdninového termínu zbývá ještě týden.

Pokud se povede a vše sladím, získám cosi jako proces razítkování Duckrabbitem v obrazově i významově různorodých prostředích. Cosi obdobného tomu dnešnímu domorodému hajlování, kterému jedinci zdejší holoty říkají lajkování. A dosahují v něm, či jím, obzvláštní míry dobytečnosti, jak jsem zřel včera, kdy kdosi olajkoval (líbi se mi) i zprávu o smrti kohosi mu sympatického.
Jako tamti v Osvětimi.

Já teda budu žít Duckrabbitem, a vy si teda žijte lajk!

(Jeden středověký mistr napsal rukopisně pod zrcadlo na zdi na pozadí svého obrazu: Byl tady. Taky svého druhu, ale jaký!!!, lajk!)
Zatímco můj nápad je cosi jako obraz s logem, cosi všem známého a zažitého z podoby horního rohu obrazovky v průběhu televizních zpráv.

Obraz vkomponovávat do jiného obrazu - se snahou iluzí jednotnosti měnit v simultaneitě stav zatímního zření...



.

Námět případného obrazu,

18. června 2013 v 17:34



nejlépe tedy olejomalby v klasickém stylu, s názvem SETKÁNÍ PTAKOPYSKA S DUCKRABBITEM:


Je jistě zřetelný významový rozdíl mezi slovy wittgensteinovský a Wittgensteinův, nebo Wittgensteinovo - přičemž rozdílnost zas až tak neplyne z používání malého nebo velkého W.

Wittgensteinův je obrázek v knize, wittgensteinovské, tedy ve wittgensteinovském či Wittgensteinově duchu, jsou všechny jeho nápodoby nebo intepretace jako například tahleta řemeslně preparátorská konstrukce. Popřípadě: rekonstrukce. Která je jen odvozeninou smyslu původní kresby.

ONO WITTGENSTEINOVSKÉ VYCHÁZEJÍCÍ Z POUHÉ JEDNÉ VĚTY A JEDINÉHO OBRÁZKU BY MĚLO BÝT JEDINÝM TÉMATEM MÍNĚNÉ NEDAKONICKÉ VÝSTAVY.

Tohleto nalevo v dnešní ukázce je ptakopysk, zatímco zvíře napravo vypadá jako duckrabbit.
Ptakopysk čili platypus čili duckbill.

Vhodným východiskem k vysvětlení je rozdíl, s nímž Wittgenstein vchází mezi dva druhy obrazu, popřípadě obrazů.
A následně ilustruje, či přímo stanovuje, odpovídající rozlišování mezi dvěma druhy vizuálních zážitků obrázků.
Varianta duckrabbit znamená v mém mínění rozdíl mezi dvěma druhy běžných jednoznačných obrazů s vymezeným předmětem. Vidíme buď kachnu, nebo králíka, ve výsledku jsme je schopni intelektuálně zcelit do jediného obrazu. Který ovšem zrakem nejsme schopni uvidět.
Pak by tu mohla být varianta druhá, v níž dotyčný obraz divácky rovněž skládáme z kousků, jednoznačně vzájemně významových částí, do jakéhosi výsledného dojmu, vjemu nebo významu - který jsme v takové podobě schopni v celosti vidět, uvidět i přehlédnout očima.

Zmíněná dnešní ilustrace tento možný paradox snad zachycuje: obdobně jako zcela reálně věcný ptakopysk jako zvíře, živočich, je složen z několika bizarních kousků, stejně i tento duckrabbit jako dílo již preparátorovo je zde obdobnou biologickou koláží, obdobnou živočišnou věcností, kterou lze již shlédnout jediným jedním scelujícím pohledem.
Kdybychom postavili preparovaného někde v ZOO uhynulého duckbilla a vedle něj tohoto preparovaného duckrabbita, nepoučený divák by mezi těmito stavy neshledával významného rozdílu.
TEPRVE SCELENÝ VÝZNAM DÁ DIVÁCKÉMU POHLEDU ZCELENOU HODNOTU?

Anebo se pletu, a můj předchozí výklad byl založen na jakési mé obluzenině?
Že všechno, co vidíme, vidíme až v důsledku naší myslí - a není rozdílu, spatřujeme-li pohledem vzájemnou iluzi duck a rabbita, anebo dílčích částí zcela reálného ptakopyska?



.

VÝSTAVA O DUCKRABBITOVI V CHICAGU, USA, 16. ZÁŘÍ LOŇSKÉHO ROKU:

13. června 2013 v 13:25



Já to věděl, já to tušil, jenomže jsem i přes svůj zájem dlouhé týdny nalézti nemohl - přece jsem již dávno psal o Duckrabbitovi jako o subkultuře, tady o zcela samozřejmě prožívané jeho znalosti na jistém teritoriu. Civilizace.
Hledal jsem, zajímal se, poněvadž jsem si byl jist, že už kdosi přede mnou si duckrabbitího tématu musel povšimnout taky, a dokonce je nějak rozsáhleji zpracovat.
Kolikrát jsem projížděl kvůli tomu Google, nic, nic, nic - až teprve včera večer v jakémsi koutku při jiném znění zadání hesla na mě vyhlédlo ono tušené: výstava 7 umělců na téma, dokonce v galerii!!!
A k tomu dokumentující fotografie, nějaké stručné textíky, odkazy na ně budu postupně zveřejňovat.
Již z prvního pohledu na dnešní fotografii mi bylo jasné, že téma toho Duckrabbita máme s oněmi Američany společné, ale i oni že se při jeho prezentaci vrhli na onu jeho jevovost, pohledovost, ilustrativnost, jak říkávám o podobných/obdobných zdejších domorodých tendencích já - zatímco mi se jedná zejména o cosi jako analytičnost, rozmyšlení, proto tedy ono moje striktní zadání ihned od samého počátku nápadu.
JAKKOLI VÝTVARNĚ VYJÁDŘIT ONU JEDNU WITTGENSTEINOVU VĚTU, POUHÝ ŘÁDEČEK ŘÁDEK POD KRESBOU V JEHO KNIZE, PŘIČEMŽ DUCKRABBITA NA DOTYČNÉM OBRÁZKU NEPOMINOUT.
V Americe za mořem se na tento úkol našlo zrovna 7 zdatných - obávám se, že v této zdejší domorodině se k takovému úkolu nenajde do roka, měsíce a dne statečný ani jediný. Jediná.
7 statečných.


Emblém Duckrabbita měli tedy loni v tom Chicagu pěkný, i v této verzi odpovídá Wittgensteinově tradici - ale tohle jediné je cosi pěkného, tedy hezkého, jež se líbí ve smyslu lajk, co upřímně mohu říci k tomu prvnímu, a centrálnímu, exponátu tamté jejich hrdinské loňské výstavy, jehož dokumentační fotografií moje dnešní popisování začínám.



Duckrabbita tedy, jak ho z černobílého schémátka známe, jistě v tomto pohledu nikdo z nás nevidí, tedy alespoň já ne - ale co je ještě mnohem intelekt zarmucující: nic z toho neodpovídá čemusi jako zpodobení nebo intelektuálnímu zájmu nebo rozvedení oné Wittgensteinovy věty popisku v knize pod obrázkem.
Z téhleté tradice jsem prozatím odečetl pouze cosi jako iniciálu D, začáteční ve jméně Duckrabbita, vytvořenou průhybem oné desky průhledného plexiskla, ale ihned mě napadlo písmenné řešení původnímu grafickému vzoru snad mnohem bližší: ve smyslu onoho dílčího aspektu dvojího dílčího našeho dvojího zření, díváme-li na takový objekt současně.


Přečteme-li, konečně, první jeho část jako D, a vzápětí bez trampot i druhou, psanou R, a intelektuálně si obojí spojíme dohromady, uvidíme jistou celostnou verzi Duckrabbita - i když zřejmě budou i tací, kteří ne.


Dvěma závažími držená energie ve tvaru D, pokud pohlédneme z dálky, ona zelenožlutá stuha jako kdyby naopak zřetelně bez energie vznášela a levitovala v prostoru. I tyto dojmy na samé hranici iluze nám však nezastřou, že tady stále chybí králík - a pokud ne, kdo nám ho prstem ukáže?
Nakolik je takovýto výsledek této kompozice autorský záměrný, to neodhadnu, ale kromě průhlednosti oné k napnutí zkoncentrované energie a jejího vznášení se, v iluzi letu či levitace, jedinou připomínku iluze tvoří pro mne ony světelné odrazy na povrchu plochy vnitřního oblouku organického skla, ve verzi následujícího obrázku zachycené u samé země s asociující se připomínkou i dvou zátěží kyvadlového hodinového stroje.


V takovémto světě významově nejistých náznaků iluzí nám tu aspoň cosi připomíná ptáka papouščími zelenožlutými barvami peří křídel, červenými třásněmi roztřepení ozdob jejich ocasů. V tomto smyslu se i zde duch imaginace volně vznáší prostorem.


Jak jakési rozkvetlé květinové čmýří chmýří po vší silou vypnutém laně volně prostorem…


Přes všechnu vyextrahovatelnou lehkost, invenčnost, abstrakci i vzletnost, bohužel, mám dojem, že k wittgensteinovskému tématu Duckrabbita by mohlo mít blíže ono cosi jako zde vyobrazení Duckrabbitova vejce, hříčky, přesto však s náloží jisté iluzivnosti - bohužel i tu poznovu nikoli ve směru pravolevém, nýbrž vzhůru dolů, který již není tak obvyklý pro naše vnímání, neboť číst, a tím i vidět, jsme zvyklí po horizontále.
Ale možná tenkrát, když se naší předkové sešplhali ze stromů dolů do savan, by tehdy ještě tento vejčitý vertikální vzkaz kachny s králíkem v jeho prazákladnosti srozuměli lépe.



Prostě tahle chicagská věc zprostředkovaná fotografiemi vypadá, jak vypadá, a nic více v ní zřejmě není; nebo já jsem ke své smůle nevyčetl.
Jak i Wittgenstein by v ní, či z ní, svůj vlastní vzkaz nepoznal.


Předmět, exponát, (možná, a já přehlédl) artefakt ve výstavní síni, čemusi, co zvěstuje, se sám nepodobá, první autorský krok k novému cíli, cosi pro jiné tak snadné, je ovšem nejtěžší.
A opodál v sálku galerie okounějí návštěvníci, anebo jsou to umělci, mezi nimiž je možná zachycena i autorka Allison Wade, pokud se ovšem na tu dálku přes moře moře ve svém odhadu nepletu.


Možná, když napohled se ničím neliší od těch zdejších, což je pro mne zevní význam civilizačně radostně hodně zásadní - a že jako ti umělci jsou to dokonce stejní ilustrující zpodobovatelé a exhibicionisté na jednom i na jemu druhém protilehlém oceánském pobřeží.
Opodál nich myšlenka vypnuta závažími, aby nevzlétla nebo neutekla, kachny s králíky, vedle takového katapultu oni mladí netuší a možná rozprávějí o obdobně intelektově nezvládnutých jejich příštích záměrech. A přitom někdy stačí pouze převrátit řečený význam do jeho opaku, jak věděl už ten starý Aristoteles, tedy do negativu, jak jsem snadno provedl já, aby se prokázala, nebo dokonce vyjevila, jeho explozivní síla čehosi jako vnitřního archetypu.
Jak snad se, a bez jakékoli mé zásluhy, třeba tentokrát povedlo a vyjevilo zde.




.

Předvčírem, včera, dnes -- Lying on the couch…

10. června 2013 v 11:26





Ještě se drobným komentářem vracím ke předešlému včerejšímu duckrabbitímu obrázku.


Zejména tedy k jeho prostřední figuře, kterou je možno chápat jako PROSTOROVÝ JIŽ pohled na Duckrabbita zepředu, nebo zezadu. Na objekt, který má již 4 oči, 2 +2, jak se na původní dva dvouoké živočichy přísluší. Jenom, jak ukazuje dnešní červená čára, bylo by třeba v původním tvaru nějakých drobných úprav, třebas sklopit zobák (uši). Aby byla umožněna významová funkčnost oněch dvou otvorů v čele a zátylí.
Ale to už je, případná změna modelace, žánrově příslušející sochařině, popřípadě šperkařině.
Mě zajímá, jestli by se při takové činnosti nevyjevil nějaký archetyp, souvisí s kořennosti oné příkladové iluzivnosti.
Míněná nedakonická výstava by měla být záležitostí související s jedinou Wittgensteinovou větou - pro příklad: každý jistě zná onu floskuli o tom, že pohyb křídla motýla někde v Číně způsobí bouři nad New Yorkem. Že i cosi takového, jako jednotnost světa, zpodobit jde, svedla dvojice zvukařů ve dvou klipech, které jsem viděl: Sittin´ On The Dock Of The Bay. A zejména Stand By Me.
Tam se pár myslících našlo.
Se ví, případným myslícím zde, po dotazu, dotyčné odkazy ke klipům zašlu.

Jen ještě jedna poznámka:
Psal jsem výše o sochařině a šperkařině - ale je tu taky možnost realizace v keramice. Dokonce dovedené to stavu takového úžasu, jak o něm psal v Poetice staroslavný Aristoteles. Poprvé by prostřednictvím mohl zaznít Duckrabbitův hlas, nebo pouze jen zvuk. Poněvadž v keramice se vyrábějí okaríny. Stačilo by jen do duckrabbitího zobáku (anebo spodem jeho těla) foukat a na 4 dírky konce prstů klást…

Úžas a bázeň…


Kozlí zpěvy - jež i tam byly na samém začátku.
TRAGÓIDIÁ = KOZLÍ ZPĚV
To je tedy významový oblouk, co???

Tož ještě přidejme Panovu flétnu.



.

Už jsem tu dlouho nebyl, ale moc jsem mimo nepopostoupil.

6. června 2013 v 12:16



Vlastně jsem celý ten dlouhý čas absence neměl téma, sebemenší dúvod, jakoukoli k rozepsání vhodnou zmínečku.
Ale poněvadž dneska mám, výslednou animací o tom začínám.


Všechno začalo včera večer, když jsem na fejsbuku objevil tuhletu profesionální nabídku:


Ihned jsem na anonci odepsal, ať tam namísto jakéhokoli osobního jména radši vstřinout jméno Duckrabbita, že tenhleten výsledek bude zajímavý i pro případného kohosi, jenž se dozví někde v New Yorku - a nebo třeba v Tokiu:


Poněvadž jsem nemohl předpokládat, že ve své invenci budu kýmsi v nadnárodním koncernu Coca Cola respektován, hned brzo ráno ještě před pátou jsem si stáhnul písmo ve stylu klasického rukopisu názvu Coca-Cola, napsal v něm nápis a s původní příílohou ze včerejška smontoval, dal na mou stránku na fejsbuku s připojeným peprným komentářem:


Jakož totéž, ale v ještě peprnější verzi, vnutil na ještě jednu stránku na fejsbuku, od té předešlé jen o kus dál:


Takže mám hotov další jeden blog coby pasti/návnady k Duckrabbitovi, aniž bych se s jeho skládáním tentokrát nějak mimořádně namáhal.



.