KUFÍREK 49. – WITTGENSTEIN! OR: WITTGENSTEIN?...

6. června 2015 v 10:46



- WITTGENSTEIN! OR: WITTGENSTEIN? ...

Otázka z dnešního titulku, pronesena, je ve zdejších dobytčích poměrech zcela bezesmyslná, neboť intelektuální zájem nikoho nevzbudí.


Obdobně též zde od nikoho nelze předpokládat, že jakkoli rozvine obrázek původní anekdoty, jež mi připomíná styl maleb Roye Lichtensteina, kdo ho tu zná?

[04.06.2015, 20:05]
Vyšel třetí Chron.
Z všech trumšajt rajských nejdál
slyšet bombardon.

Jakož i tohle haiku je obdobně mezi zdejšími v účelu bezesmyslné, neboť i kdybych přidal odkaz http://chron.cz/archiv/ , na zaprděném stavu intelektové malodušnosti se nic nezmění.
Těch, co jsou zde schopni psaní na téma Wittgensteinovo, nepřibude.
Obdobně jako čtenářů tohoto občasníku v posledních časech vycházejícího jednou měsíčně.

Prázdninová nedakonická výstava wittgensteinovských krabiček je z tohoto ohledu rovněž nemožná.

Takže mi nezbývá, nežli se bavit cizími anekdotami, rozvíjet je; obdobně jako se v obecnějším případě wittgensteinovských vizuálních (nebo dokonce i přímo galerijně výtvarných) podnětů zajímat o takové příležitosti provenience jinější.

Odtama, kde třeba hned ten otisk téhleté obrazové anekdoty nalezneme použit na předmětech běžnodenně účelem různorodých, třeba na nákupních kabelách nebo na hrudích triček turisticko výletních.


V česku však zůstane nevídáno i po příštích ještě několik desítek let.

Čtenáři nejsou, kvalifikovaní diváci nejsou, zcela samozřejmí sepisovatelé taktéž ne, s výsledky, a ještě k tomu těch konceptuálně výtvarných, umělců wittgensteinovského druhu se nesetkávám.
Budiž.
Ke svému prospěchu mi občas mysl osloví cosi odjinud, potěšení pokaždé na mé straně, jako například hned v tomto předvčerejším případě.



Naprosto jedinečně báječné nevěstiny svatební šaty, vzal bych si v nich za ženu v mé současné situaci každou wittgensteinovskou zájemkyni!!!

Třebaže se jedná o repliku roucha příslušníka kteréhosi mužského řeholního řádu, podle bílé barvy soudím, že dominikánů, nosil bych ji sám - jako oděv příslušející k obzvláště závažným mým duchovním příležitostem, dejme tomu, že bych si v něm vyrazil po 25 letech konečně na famáckou promoci pro rudý diplom, a tak.

Jenomže v tuzemsku cosi takového na krámech nemají, do zahraničí vyrazit nemůžu, poněvadž jsem tomuto genocidně zločinnému státy již před roky odevzdal jeho můj o/Občanský průkaz.

Zatímco se hloupí budou divit proč vlastně, já stručně poznamenám, že i tenhle bílý hábit sám celý je ještě jednou celou anekdotou wittgensteinského druhu, neboť vychází z jednoho nedávného veřejného vyobrazení, a je jím ospravedlněn a zdůvodněn, plakátu u příležitosti jisté odborné wittgensteinské konference.
Kterýžto plakát zase pracuje s jinou anekdotou, tedy toho červeného pera v ruce středověkého klášterního písaře - přičemž samo vyobrazení wittgensteinujícího duckrabbita je již prémiovou anekdotou za trpělivost navíc…


Při takovémto rozvíjejícím výsledku se tedy ani nedivím, že tady časopis Chron nikdo nečte, do něj nepřispívá -- a obdobně či rovněž wittgensteinovskou krabičku není schopen nikdo zdejší vyrobit.

(Nebyl on ten svatý Tomáš Akvinský nakonec na konec všeho dnes tady též dominikán?)

A věřím si, že se obdobně tady na tento poslední otazník v závorce, jako anekdotu, žádný zdejší nezeptá.


.
 

KUFÍREK 49. – ZPŮSOB ŽIVOTA INTELEKTUÁLNĚ BEZŽIVOTNÝCH ŽEBŘÍKŮ.

5. června 2015 v 11:01




Význam této věci je jiný, nežli hledám.
Zpodobovaný význam této věci je jiný, nežli se snahou domáhám.

Tuším, nebo připadá mi, že je jiný, nežli se mi jeho dosavadními zpodobeními nabízí.
Jakoby ony šly jen po pouhé vnějškovosti - a ne zjevování či vyjevování v nich ukrytého významového smyslu.
A někde v takovémto puzení po zjevení skrytosti, popřípadě hlubinné aspektovosti, je možná obsažena hlavní vnějškově zpodobovací snaha oné letošní prázdninové nedakonické krabičkové výstavy.








V této dílčí sadě například, přes všechnu vnější hezkost, a komponovanost třeba, jsem nezazřel onu dotyčnou červeň ve tmě před sebou.







Přičemž samotného Wittgensteina určitě nikdy nenapadlo, že by se kdo kdy hotovil namalovat, tedy zpodobit, jeho žebřík, popřípadě jen k příkladu vyřčenou krabičku.

Jinak by snad o tom zanechal jakousi písemnou zmínku - třeba jen sebemalou; ale nějakou.

Nebudou-li v Nedakonicích krabičky, nebude, i před případnými plnými knihovnami, knihovnou, o čem psát.


Bez přiřčených významů jsou věci bezesmyslné.

Nevyslovitelné.



.

KUFÍREK 48. – ZPŮSOB ŽIVOTA STUDENTŮ AVU – BEZ ŽEBŘÍKU.

4. června 2015 v 14:51





Dva texty pocházejí z předmluvy a samého závěru Wittgensteinova TRACTATU, jejich tématem je cosi i jiného nežli ten v nich zmíněný žebřík.

Jenž má ale pro rozvíjející úvahu význam obdobný jako ona o prázdninách v Nedakonic mnou jako míněna výstavní příležitost wittgensteinských krabiček.

Přičemž musí být zdůrazněno, že základní téma s výstavou souvisejících příštích úvah zní zobrazovaní intelektuálního faktu - kterým zmínka o žebříku v jejím rozvoji jistě je.

ŽEBŘÍK TEDY V ROZVAŽOVÁNÍCH MÝCH MÁ STEJNÝ VÝZNAM OBDOBNÉ UŽITEČNOSTI JAKO V PŘÍPADĚ WITTGENSTEINOVĚ - POUHÉ PŮVODNÍ VSTUPNÍ NUTNÉ PODPORY.


Uvedená první 2 definitivně kodifikovaná znění mají však ještě ranějšího předchůdce, jehož si Wittgenstein zapsal do zápisníku v Olomouci v průběhu svého několikaměsíčního pobytu.
Jen z pouhé této dílčí připomínky plyne, jak byl olomoucký pobyt pro filozofa důležitý.
Příštím rokem od něj uplyne 100 let, výročí si nebude připomínat nikdo nejenom v bolševické Olomouci; obdobně mine na pražské AVU, nebo jinde po zdejším okolí.

A proto s důvodností seznámeného neudiví, ale k úsměvnosti potěší, zjištění, že kterési zahraniční vydání Wittgensteinova svazku TRACTATU LOGICO-PHILOSOPHICUS má na obálce zveřejněnu fotografii žebříku.
Která sama, třebaže nejméně manifestuje obeznámenost či zběhlost v tématu, má ovšem přes vtipnost a projevenou autorskou inteligenci hrozně daleko k oprávněnosti označení nebo nazvání tím, co pojmenovávám oním zpodobením intelektuálního faktu.




Zatímco třeba v Cambridge uvažují tamní studenti o naprosto stejném tématu o řády intelektuálně zcela jinak.


Inu, civilizace, civilizovanost, intelektuální příslušnost či patřičnost, se pozná i v detailech, neboť/třebaže je snad (jako pojem) nedělitelná.

Žebříků na Wittgensteinovo téma vzniklo po civilizovaném světě nepřehledně, zde, v domorodině, taková úvaha ani jediná - z nabídnutých možností se nejvíce onomu zpodobení intelektuálního faktu dle mého vkusu blíží toto příští vyobrazení, jež jsem už upravil do podélně podoby, která mi nabytým zjevem významně asociuje prostřednictvím obrané rybí kosti, páteře, schéma filozofování jako Stromu života nejdávnější mystické tradice.



Co vím, viděl jsem, na celém světě existuje doposud jediný pokus o zpodobení Wittgensteinova brouka, ovšem intelektuální, abych tak řekl odbytě, zpodobení této filozofovy tak zásadní předlohy nižádné - nedakonická prázdninová možnost či nabídka je tedy příležitostí zásadní.

Co se vůbec dá říci, dá se říci jasně, a o čem nelze mluvit, k tomu se musí mlčet. -

O ČEM SE NEUMÍ MLUVIT - O TOM SE ZAVILE MLČÍ.



.
 


KUFÍREK 47. – ZPŮSOB ŽIVOTA KRABIČKY A ŽEBŘÍKU.

3. června 2015 v 14:23




Dokumentující fotografie je natolik nezřetelná, že si nejsem jist, nakolik oprávněné je mé vysvětlení, že se jedná o objekt krychle (tedy dovnitř uzavřené krabice) sestavené a seskládané ze stovek, ne-li tisíců, knih, o do hran nastohované informace a různá poučování a poučení, včetně různých těch filozofií a filozofování, a tak.
(Svého druhu piedestal.)
Jež všechno vespolek jsou zrovna oním tím žebříkem, že je třeba v souladu se zněním příslušného odstavce Wittgensteinova Tractatu odvrhnout a vystoupat nad ně?

(Svést o takovýto žebřík agon s anděly?)

Podrobnější či rozšiřující poučení k objektu (tedy nikoli řádnou dokumentaci) případní zájemci naleznou pod odkazem, jenž si musí vyhledat, a nikoli na něj jen snadno kliknout, ano, jako jen pouze nějaká vydrezírovaná Berouskových prasata.


> Datum: 02.06.2015 07:48
> Předmět: Re: Dobrý den pane doktore Šípe, možná, že jsem vám již v souvislosti s L. Wittgensteinem psal:
>

Dobrý den,

nevím přesně, jak to myslíte s tou přípravou. Snad Vám těch několik strohých řádků trochu pomůže.

Wittgenstein o brouku v krabičce píše v rámci problému, jak slova získavají svůj význam, který je poté možné sdílet s druhými prostřednictvím jazyka.

Využívá zde fenomenálního děje (děje, který není sdílen, odehrává se pouze v mozku/mysli jedince) - pocitu bolesti.

Bolest máme, ale nikdo jiný ji sdílet nemůže.

Říkám bolest, ale nikdo není schopen prožívat moji bolest způsobem, jak ji prožívám já, v kvalitě a s intenzitou, v jaké a s jakou ji prožívám.

Když užíváme slovo bolest, mluvíme o tom samém? Jak to víme?

Wittgenstein: V podstatě nevíme. Je to jako s broukem v krabičce, jejíž obsah nikomu neukážeme. Jedná se o jazykovou hru, která v dané životní formě (situace, kdy se o bolesti většinou mluvívá) vede k nějakému jednání, jež je komunitou bráno, jako jednání, které je přiměřené situaci bolesti určité intenzity. (Tento vztah mezi jednáním a významem je v neustálé restrukturaci - význam slova je měněn ve vztahu k jazykovému společenství a jeho zvyklostem, přesto si zachovává jako většina důležitých slov jistou velkou míru stálosti. Na této proměnlivé stálosti je založena schopnost komunikovat prostřednictvím jazyka, ale i gest).

Wittgenstein vnímal jedince jako zcela odděleného od ostatních. Stále ještě v intencích modernity a důrazu na subjektivitu, která nemůže být sdílená.

Ovšem životní forma není libovolná. Může se lišit sice výrazně společenství od společenství, přesto má své hranice dané naším tělem.

Naše tělo je součást komplexity kosmu. V kvičení prasete zavěšovaného na hák za zadní nohu slyšíme hrůzu. V kňučivém vytí psa se zlomenou páteří slyšíme bolest. To, co u toho vidíme, aktivizuje naše nejhlubší zkušenosti obdařené zárodky významu slov.

Žádná krabička není úplně zavřená.

Tělo je klíč.

S pozdravem, Radim Šíp



Poslední dnešní obrázek pochází z kteréhosi prostoru Wittgensteinovy vídeňské vily, v takové neokázalé svobodnosti byl pořízen zřejmě v hodinách, kdy návštěvníci již odešli anebo ještě nevkročili, ony uklízečky všech národností mají k životům přiřčen významovými dimenzemi zcela jiné světy.
Jiný svět.

Konám-li i já podobný úklid již několik roků, nezbývá mi na sám kterýsi jeho konec nežli zeptat se na jednu takovouto maličkost:
Je známo, a postupuje v citacích, že Wittgenstein tenkrát při stavbě vily dovednostem vídeňských řemeslníků nevěřil, a zakázky na výrobu předmětů jako byly kliky, obrtlíky, mříže nebo kování zadával kamsi jinam.
Kam?

Ne do Břeclavi, vlakem pouhých 84 kilometrů od Vídně?
Do brněnské zbrojovky rychlíkem opodál - minuciózně zpracovávající zbraňové ocele?

Nebo dokonce do Čech?

Do samé kdysi jejich rodinné kladenské Poldovky?



.

KUFÍREK 46. – ZPŮSOB ŽIVOTA KOSTĚJE NESMRTELNÉHO.

2. června 2015 v 8:42



V souvislosti se zadáním nedakonické krabičkové výstavy se mi v posledních časech vybavuje systém skládanky smrti pohádkového zloducha Kostěje Nesmrtelného - život v tom, jež je vloženo v tomto, a ono zase v tomtohletom - nekonečná vkládanka, vloženost do vloženosti, matrjošnost, krabičkovost.

Black box, černá skřínka, krabička, o níž jsem se nejednou učíval v různých mých školách, dovnitř nevidíme, nevhlédneme, a přece se uvnitř odehrávají ty nás nejdůležitěji konstituující procesy.

Vídeňská Wirrgensteinova vila, kterou projektoval po 1. světové válce pro svou sestru je rovněž svého druhu krabičkou.
Tedy systémem krabiček napojených či vpojených na sebe.

Hranatou buněčností.


Chlapeckou optickou iluzí.


Celoživotním reliktem batolecího entoptického triku.



Poetiky našich budoucích skutků mají různé dětské zdroje, vyobrazení Neckerovy kostky bylo ve Wittgensteinových dětských letech stále ještě čerstvou novinkou, kterou si mohli dopřát jenom nemnozí.

Pro zajímavost zveřejňuji detail výzdoby domovních dveří, které vídával každý den malý František Vláčil do věku tak asi půldruhého roku - jsou si podobní s vizualitou jeho pozdějších filmů?


Před pár dny jsem zhruba 200 metrů od tohoto vchodu potkal na českotěšínské ulici kustoda Davida Vávru vystajlovaného tentokrát do podoby nízkohorského turisty.
Neviděli jsme se dobrých 20 let.
Pustili jsme se ihned do řeči, z níž ve chvilce vyplynulo, že já se zajímám o Wittgensteina, který je Davidův nejoblíbenější filozof, jak se svěřil doslova.

V Těšíně, tedy Malé či Slezské Vídni, jak se říkávalo, na ulici před původně secesním hotelem Central ve vídeňském stylu bylo poté dodáno, že David jedno pokračování jeho televizního pořadu natáčel přímo ve vídeňské Wittgensteinově vile.

(František Vláčil, můj malinkatý soused z Těšína, má ve filmografii zapsán film PRAHA SECESNÍ, což tenkrát David Vávra ve svém ŠUMNÉM TĚŠÍNU naprosto pominul.)

O to by nebylo, Vila Wittgenstein, tam, v bulharském státním majetku, z důvodů zištně slavomanských natáčí dneska každý.

Podstatnější pro příští vývoj mých zájmů i intelektuální tendence případné nedakonické krabičkové výstavy byla však doplňující informace, kterou mi David V. zaslal doplňujícím večerním mailem:
my jsme z Trince pres Cantoryji dosli s prvnima kapkama na Velky Sosov
nyni si hovim v posteli a protoze je zde polska spratelena wifi odpovidam
Wittgenstein je mi blizky ,ba rekl bych, z filosofu nejblizsi,nataceli jsme v jeho vile ve Vidni
o ktere spolupracovnik meho otce architekt Turnovsky napsal knihu Poetika zedniho vystupku,kde od jednoho rohu ,tedy zedniho vystupku stoupa do kosmu
Nakonec pan Turnovsky skoncil bohuzel sebevrazdou
Tak to jen na okraj ,bylo to ovsem osudove setkani,Pan Buh ne zaplatil,ale namichal

Takže ne, nikoli před českotěšínským hotelem Slezský dům v nížině pouze zhruba čtyřsetmetrové, nýbrž kdesi na hoře; nikoliv v rozhovoru, nýbrž mailem.

Ihned jsem se začal shánět po dotyčné knize, byť pro účel nedakonické krabičkové výstavy sice asi bezprostředně nutná není.
Byť i ta krabička je svého druhu výstupkem.

požadovanou knihu jsem našla v katalogu Vědecké knihovny v Ostravě. Renáta Nev.

Laskavě vstřícná knihovnice potvrdila existenci této knihy, sám jsem zdiveně objevil na internetu její obsažnou recenzi autora Jana Horkého, kousek z ní si pro zajímavost dovolím opsat, stejně nikdy nikdo v Těšíně i zde na blogu nebude tuto stostránkovou knížečku číst:

Kniha Jana Turnovského "Poetika zedního výstupku" se zabývá jedním výstupkem ve zdi Wittgensteinova domu. Turnovský se výstupkem zabývá velmi podrobně a skrze něj otevírá úvahy o pojmu poetika a estetika, zabývá se konfliktem mezi koncepčním abstraktním myšlením a empirií. Skrze něj ukazuje, jak je možné vnímat architekturu a její jednotlivé části a skrze něj sepisuje a formuluje pocity člověka při vnímání architektury.
Ludwig Wittgenstein vytvořil dvě filosofické teorie, které jsou protikladné. V roce 1921 vydal svůj abstraktní, uzavřený a ucelený filosofický koncept jazyka a světa. V roce 1929 pak nesystematické, empirické zkoumání jazykového materiálu.
V roce 1926 působil jako architekt při návrhu a realizaci domu pro svou sestru. V tomto domě se poprvé a naposledy objevuje tzv. zední výstupek. Dům je zřejmě tvořen ještě pod vlivem myšlení prvního filosofického systému. Otázkou je, jaký vliv na jeho druhou filosofii má právě práce na tomto projektu.

. . .

ZV se nachází ve snídárně. Jedná se o malou místnost mezi přízemím a 1. patrem nad šatnou a umývárnou. Vstup do místnosti je po několika stupních a místnost je opatřena dvěma okny. Tento prostor je také považován za ideální se symetricky umístěnými okny. Okno ve stěně, která je na obou koncích zakončena stejně není problém, protože osa vnitřní a vnější stěny je stejná. (Kóta od osy okna ke stěně je 176cm a 2,5mm. To je dalším důkazem Wittgensteinovy pečlivosti. Kóta s přesností na půl milimetru je použitelná spíše ve strojařině než v architektuře. Autor jakoby zapomněl, že pracuje se stavebními prvky. Architektonické koncepční myšlení naráží na odpor hmoty.) Druhé okno je umístěno tak, aby bylo na hladké fasádě umístěno symetricky. Hmota snídárny totiž odskakuje od hlavní hmoty domu a proto je vnější stěna této místnosti chápána jako samostatná část s jedním oknem. Symetricky umístěné okno je tedy logické. Tím se však okno dostává mimo osu vnitřní stěny. Tento problém je vyřešen pomocí ZV. Stěna je rozdělena něčím, co vypadá jako komín bez průduchu na stěnu s oknem v její ose a na zbytek - ZV. Je to prostředek, který řeší problém střetu koncepčního myšlení a syntaxe. Při takovém problému se buď začne znovu s vědomím tohoto problému, nebo se v návrhu pokračuje a problém se vyřeší subkonceptem. ZV je právě takovým subkonceptem.

Komín, taktéž svého druhu krabička, jako filozofický problém!!!

Koho ze zdejších blbců na radnici nebo těch domorodců mířících na obhlídku do Kauflandu by cosi takového napadlo???



.

KUFÍREK 45. – ZPŮSOB ŽIVOTA.

1. června 2015 v 13:40



Zejména pro ty, kteří nemají jakýkoli zájem dodat do Nedakonic jejich výstavní wittgensteinskou krabičku, uvádím dnes nejdetailnější okolí paragrafu 293, jenž pro mne naopak byl spouštěčem pro příští běh mé mysli i z něj plynoucí související jednání.


V intermezzu před textem následného paragrafu 294 si mohu dovolit stejně poučně se rozepsat o čemsi, co wittgensteinovské není, třebaže komusi na pohled připadá - dokonce i mně, který se před časem kdesi nadšeně o tomtéž rozepisoval.
Neznaje ovšem pointu.
Tedy i ono intelektuální okolí, jež dotyčný tento obrázek obklopuje, tedy obklopovalo.


Basketbalový koš připevněný na myslitelově čele, jež slouží jako odrazová deska, proč ne - jedná se o přípustnou analogii, když dotyčný filozof by dokonce stanovitelem čehosi obdobného jako je basketbal, tedy hry, hry jako hraní jazykových her.
Neboť hra jako hra - proto je analogie doposud stále intelektuálně přípustná.

A v ospravedlnitelném smyslu se jedná o ono, jež pro účel nedakonické výstavy nazývám coby zobrazení intelektuálního faktu.


Přidám-li k tomuto způsobu, jenž je znám ze zdi skoro každé domácí americké středostavovské garáže, v rámci stylizované instalace na podlahu výstavní síně i basketbalový míč, učinil, činil, jsem v rámci wittgensteinovského důvodu oprávněně - a dokonce by ve stejném smyslu nemohlo být odmítnuto, kdyby zde autor před obrazem doplnil všechny bílé lajny "šestky" podkošového trestného území basketbalového hřiště.


Jak i stalo se.

Čímž vznikl jakýsi trenažér z desek obrazů hlav myslitelů, které já ani neznám jmény (viz sám začátek FILOZOFICKÝCH ZKOUMÁNÍ); zůstala hra, z níž se mému chápání Wittgenstein vytratil.
Ačkoli celek této instalace jako výsledné vyznění záměru či jednoho druhu celistvosti sdělení nemohu odmítnout.

Hra s intelektualitou.

V Nedakonicích bych ovšem byl rád za soustředěnější teleoklinnost.


Někomu budou možná v Nedakonicích sesbírané krabičky a jejich spol. návodné, či nápomocné, k pochopení vyznění tohoto citátu - a jinému zase naprosto ne.
Nesoudím.

Pouze připomenu, nebo připodotknu, že nedlouho poté zařadil Wittgenstein do textu Filozofických zkoumání jiný jeho zásadní termín životní forma.
Popřípadě životní způsob, způsob života, chcete-li.

Na počátku jehož úvahy stojí ona krabička.

DOBYTKU WITTGENSTEINA NETŘEBA.



.

KUFÍREK 44. – WITTGENSTEIN´S BEETLE

31. května 2015 v 16:58




Obdobně jako k wittgensteinské krabičkové výstavě letos o prázdninách v Nedakonicích, o níž už každý ví, existuje související náborový letáček, k tématu Wittgensteinova brouka § 293 dokonce celá kniha, třebaže ve vyhlouplém domorodém česku nikdy nevyšla.


Poněvadž dotyčná kniha v obstupující hlouposti není, je tu tahle stručná nedakonická nabídka, kterou ovšem zdejší hloupí stejně minou, adijé.

Takže se pokusím, třebaže se zájmem hloupých zaručeně mine, zprostředkovat jeden názor, který sice s krabičkou nesouvisí, ač krychlovitý podstavec v instalaci jeho zjevnosti byl použit a mohl by tak být přijat jako vyjádření jakéhosi jiného druhu protikladu vevnitř versus vně.
Ovšem jako ilustrace toho onoho, co je to ten intelektuální fakt, je modelem naprosto jedinečným - byť málokomu zdejšímu ve významu srozumitelným nebo pochopitelným.
Byť jeho vyvozování budu prezentovat jako komentovanou řadu obrázků.


Na začátku mé výpravy je mapa, od jiných turistických se zevně ničím neodlišující - až na tu Wittgensteinovu fotografii v pravém dolním rohu, jež cosi napovídá.
Hru.
Hru s Wittgensteinovým pobytem v Norsku, jehož je mapa věrohodným místopisem.

Na rozdíl od jiných turistických je ovšem obklopena na listu čímsi jako autorskou esejí.

Mapa tu tak znamená převoditelnou autorskou strategii, neboť ke každému místu můžeme zhotovit mapu.

Vnějškově víceméně stejným vhledem nebo postupem se můžeme intelektuálně zcela oprávněně přesunout místně jinde.

Třeba do výstavní síně, jež i ta je jako místo, s krabicí v popředí, určitě zachycena na kterési mapě.




Tento detail je intelektuálně zásadně důležitý, neboť ukazuje, jak se mapa v místě změnila ve skály, štíty - tedy opět v krajinu.
V krajinu plastické mapy, jak si obdobnou pamatuji já ještě ze školy.

A ke vzpomínce této připojuji ještě jednu obdobně související zmínku, tentokrát o tom, jak se z bloků papírů v arších například vyřezává, modeluje, nebo jak podobně jak ten stav výstavní vypadá každý stůl, na němž jsou vyloženy potištěné archy čerstvě přivezené z tiskárny.

Analogie.
K nimž každého nabádám i v případě nedakonické krabičky.
A autor JAN ESTEPS následně přemění mapu Norska za mapu Ameriky, a vyrazí někam do pouští Arizony nebo kam hledat či nacházet Wittgensteina tam, což je intelektuálně oprávněné, třebaže živý Wittgenstein v žádném místě USA nikdy nebyl, zatímco v tom zmíněném Norsku několikrát na delší dobu pobýval.

Více se o těchto intelektuálních operacích souvisejících s mým stručným líčením můžete dozvědět na odkazu http://transatlantica.revues.org/6250 , já pouze přidám k ukázce i návodu vyexcerpované ono ono, co bych pro nedakonickou situaci považoval za řádnou dokumentaci, neboť tato zde následující je důsažností tématu z tohoto ohledu autorsky vzorová.





.

DOPISNÍ OBÁLKA JE PŘECE SVÉHO DRUHU SCHRÁNOU, TEDY I KRABIČKOU.

2. května 2015 v 6:20




Dopis, z něhož pochází vstupní úryvek, byl dávnou dívkou napsán někdy v roce sedmdesátém prvním nebo druhém, na začátku normalizace, která pořád trvá; tenkrát jsem už neměl sil.

Následně jsem tuhle upřímně oddanou písemnost schraňoval více nežli 40 roků, občas ji přeloženou mimoděčně zahlídnul povalovat se někde ve svém domácím pracovním okolí.
Teď, když velmi nutně potřebuji, jsem unikát už dobrého půl roku neviděl.
Se záměrem zachování čitelnosti co nejdéle, aby nebyl volně ležící šisován okenním světlem, jsem jej zřejmě někam založil, bez identifikující vzpomínky vložil - anebo nazdařbůh nějakým nedopatřením vynesl jako nechtěnou součást nějakého papírového smetí do odpadkového koše umístěného lenochovi vstřícně pohodlně přes ulici naproti vchodovým dveřím i jím obývaného činžáku.

Snad se mi jej během měsíce usilovným hledáním ve třech místnostech jednopokojového bytu povede najít, posléze zcela přirozeně vložený do obálky a zalepený bych ho využil jako autentický exponát prázdninové nedakonické výstavy.

Opis citátu z obrázku dobově stýskavého reportu, zachovaného dávným skenerem před dobrými 10 roky, jsem nedávno použil jako znění vůbec první souvislé věty povídky na pokračování otevírající 1. číslo časopisu Chron.

Bezprostředně po skončení výstavy, s předem nadepsanou adresou i se známkou nalepenou již na samém začátku v první výstavní den, míním dotyčný výstavní exponát odeslat osobě, která mi původní dopis tenkrát před více nežli 40 roky poslala.

Cosi takového se přece stává zcela přirozeně, vždyť občas se lze dočísti o dopisech veteránů První světové války, jejichž dopisové zásilky polních pošt našly svoje adresáty až po 100 letech.

Mým úkolem je nyní hledat prvotní exemplář - najdu-li, následně vymýšlet a vyrábět průběžně až do července invenčně co nejbohatší dokumentaci k onomu elementárnímu procesu jiným pouhého elementárně jednoduchého vsunutí přeloženého dvoulistu písemnosti a zalepení dopisu v obálce.
Dokumentaci čehosi vzniku, jakožto i hmotného důkazu neviděného (dokonce i nikým cizím nezahlédnutého) vnitřního obsahu, jíž zřejmě i kterási podoba článku, jenž zde zrovna čtete, bude součástí.

Výsledek těchto souvisejících dokumentací zřejmě pro nedakonický výstavní účel napíchám barevnými napínáčky na korkovou plochu nástěnky, jež jsou k dostání málem v každém papírnictví za cenu zhruba 200 ká.

Další tohle téma rozvíjející nápady nebo intelektové výdobytky zatím nemaje.


HAIKU
Wittgenstein? Vidíš,
jak osud nemá zkoušku
z filozofie…



.

KUFÍREK 29. – JAKÉSI ANALOGIE PRO NEMOŽNOU DÍVKU BY TU BYLY:

30. dubna 2015 v 9:41




Kufr je krabice.

I betlém je krabice.
Betlém ovšem třeba, s jesličkami namísto roztahovacího gauče, jako analogie narození Páně, je kromě události, věci i intelektuální fakt.

Vánoční betlém tedy, ač velmi primitivní zpodobení intelektuálního faktu, stojí za inspirující pozornost.

Prázdninová nedakonická výstava by ovšem neměla být čímsi jako krajovou národopisnou výstavou takovýchto a obdobných rázovitých exponátů.



A pouze doufám, nemožná dívko, že mezi zdejšími domorodci není nikdo, popřípadě taková, jež ihned pomocí těchto triviálních klapetek (špalíčků) ihned v představě neuviděli výjev namalované události Klanění tří králů v podobě obrazu nějakého středověkého mistra.

To jsou tedy ty Nedakonice jako intelektuální míra - neboť jsme tam (budeme) na zcela zastrčené vsi. Na vsi od Matičky pražské Metropole na pouhém Slovácku vzdálenější ještě dále nežli ony provinčně nejvzdálenější guberniální sibiřské osady politických vyhnanců nebo lovců tuleňů.

((V souvislosti takovéto zaostalosti je třeba vzpomenout, že pro nedakonickou výstavu nebude po celých 12 dnů jejího trvání k dispozici elektrický proud.))

Třebaže krabičkou je například televizor, tablet, a obdobný ve velkých městech zcela běžný inventář.

K úvahám o věcném obsahu případné prázdninové nedakonické výstavy přesto připojuji zmínku o autorské jednotlivosti Tomáše Svobody s názvem SÍLA KONTEXTU, a vzápětí ho ještě dnes vzkazem na fejsbuku poprosím, zdali by pro potřebu časopisu CHRON nesestavil pár souvisejících zápisků.

NEBOŤ KAŽDÝ NEDAKONICKÝ EXPONÁT BY MĚL BÝT PŘEDEVŠÍM JEHO SAMÉHO STAV OZŘEJMUJÍCÍ DOKUMENTACÍ.




Takže, nemožná dívko, popsal jsem stručnou ukázkou zase jednu možnou inspirační cestu k případnému příspěvku na nedakonické letní výstavě, k wittgensteinovské krabičce jistého intelektuálního obsahu i věcného druhu.

Slova zde v mysli vybuzují obrazy, jak je známe z fotografií holocaustu ze stránek historických knih.

Obrazy se tu rodí jinak, než že by byly přímo před sebou viděny.

Proto jedině nemožná dívka už teď ví, VÍ, že například hned příští ukázka, byť instalovaná jako krabička, je už dnes jen pouhé vizuální zdobítko.




.

KUFÍREK 27. – PÁR NÁVODŮ PRO NEMOŽNOU DÍVKU:

29. dubna 2015 v 13:49



I pro zcela nemožnou dívku je velmi obtížné ihned si představit, co to je tak asi zhruba ono, co zde s takovou bezdefiniční samozřejmostí nazýváme intelektuální fakt.

Popřípadě naprosto zcela úskočně, a bez jakýchkoli teoretických podpor a důkazů: ZOBRAZOVÁNÍ (či ZOBRAZENÍ) INTELEKTUÁLNÍHO FAKTU, hu!

Abychom byli korektní, nejdříve tedy poskytneme několik krabic příkladů toho, co zřejmě podstatou či podstatností zobrazenými intelektuálními fakty není:


Původně (autorem či autorkou) byl tento artikl pojmenován názvem boxAgry, HLADOVÁ KRABICE tedy snad.
Rozevřenými víky připomíná doširoka otevřenou papulí, dejme tomu, Otesánka.
Uvnitř, v krychlovém břichu, může být již pozřeno ledacos.
Jakýkoli předmět, jakýkoli význam, souvislost.
Při takovémto předurčení údělu žráče nebo požírače můžeme uvnitř vměstnat cokoli.

Zde na chvíli výklad přeruším, a v souvislosti se zmíněnou pohádkovou postavou Otesánka jej začnu odjinud.


Krabicové loutkové divadlo.
Jeden způsob prezentace brouka wittgensteina, živě, přímo na místě v Nedakonicích.
Dokonce s hraným špílem na Wittgensteinovo téma, dejme tomu s inscenací oné historky, kdy příští filozof neuprosil olomouckého ponocného o poskytnutí ubytování v místnůstce nahoře na málem vrcholu radniční věže.
Nebo si umím pro nedakonickou příležitost představit inscenačně rozvitější četbu zápisků Wittgensteinových deníků od 1. září až do Vánoc válečného roku 1916.
Kombinovanou s citacemi z jeho několikastránkové vojenské dokumentace, například - kterou by ovšem nějaký lenoch nebo lenoška museli přeložit, nacházející se ve Vídni, vůbec poprvé do češtiny.


Použití další krabice implikuje jakýsi pseudomýtický tanec, pohybové kreace jiného druhu, včetně jakési performance na kterési (zatím blíže neurčené) wittgensteinské téma.
Tedy něco, co se ještě neví, ale někde v dáli za úvahou se již možná zjevuje.


No a nakonec jsem si nechal cosi k ilustraci toho, co taktéž není oním zobrazením intelektuálního faktu, a co by se v žánru instalace mohlo zcela samozřejmě i důvodně nacházet uvnitř, v nitru nebo útrobách, oné již výše představené hladové krabice.
Co však není hledaným, byť je to jako řešení překvapivé, humorné, atd. - tedy cosi takového, co nemůže vzniknout bez účasti živého intelektu, jenž je již počátkem, nebo podmiňujícím základem, onoho hledaného stavu intelektuální.


Takže, nemožná dívko, po takovémto popisu jen zčerstva do toho!

Neboť jen nemožní jsou schopni uskutečnit věcmi představy nemožné…





.

Kam dál