ZÁPISEK 31.

22. srpna 2018 v 13:31



Tady sice ze stovek sem vešlých ani žáden, ani žádná, jak se zpívá v tamté dávné teskné písničce z Horňácka, tady nikdo - ale jak jsem zjistil včera odpoledne, u toho hraničního mostu jsme stáli vlastně 2. Přes noc totiž kdosi přivěsil na modrém umělohmotném špagátu nad pětimetrovým kouskem zábradlí 5 zalaminovaných černobílých fotografií z tamtěch dávných zdejších dnů.
Takže vznikla vůbec ta nejupřímnější landartová instalace, co tohle město déle nežli 1 000 let stojí, dokonce lepší nežli ta moje před pár roky na větvích stromu jabloně v díře za říčkou Ropičankou, z prázdných plechovek od kokakol.
Dneska, následujícího rána, jsem si k mostu zašel, přesvědčit se o stavu destrukce zdejšího jazyka, jistěže, nad hraniční řekou už po noci neviselo nic, z celého včerejšího dojmu nezbylo více nežli 20 centimetrů odřízlého ostře modrého umělohmotného provázku ovázaného okolo lesklého kovu kůlu vlajkového stožáru a zapadlého do pavučin mírně povlávajícího ve věčnosti.
Vlajky vyvěšeny nebyly, prázdno, prázdno, nad nimi za stromy neviděná silueta věže zdejšího gotického hradu.
Atasarp, jak by napsal jeho šifrou už davinči.
Zpřetrhaný jazyk napovídá zpřetrhané myšlení, soudil už před stoletím Ludwig Wittgenstein.
A divu není v souvislosti s předchozí okolností, jestliže zde, v této zemi, když už ne přímo kůň, může být senátorem, a tedy zákodárcem (dárcem zde ale etymologicky od významu vnucovati), kdosi tak negramotný, že pouhý jediný 1 odstavec jeho písemného projevu se stává čímsi jako rely soutěže o určení počtu takovýmto reprezentantem nahňácaných hrubých pravopisných chyb.
Gramatický stav našeho jazyka myslí za nás, natolik i v našich jednáních jsme posléze defektní.

Když jsem šel dneska ráno dlouhou prázdnou ulicí nazpátek od tamtoho hraničního mostu, napadalo mě, zdali, nežli fakta nebo předměty samy, není nějak inspirativnější nebo duši plněji povznášející stav onoho cosi, že bylo, že možná aspoň v komsi zbylo nebo se uložilo jako vědomí sice zcela pomíjívé, které, byť i bez této podmínky, ale zničehonic může poznovu napadnout kdysi příště kohosi zcela neznámého ještě jednou jako pocit jisté slasti.
Já se sice bez přístupu ke svým penězům uloženým v bance nedožiju příštích Vánoc, možná však, že po mých 31 pokračováních zbylo (po předmětech čí naléhavosti tématu popisovaných v nich) podobné prázdno jako po oné ostře modré umělohmotné lince napjaté kýmsi včera v prostoru nad hraniční řekou zapomnění - aspoň já ji, tu linku, už nejsoucí, napjatou včera v dílčím průzoru dějící se už zaniklé chvíle, však na celou délku ještě mého zbývajícího života dneska ráno po půl 7. uviděl.

Jakási holka si s tou instalací fotila včera selfíčko.
Takto, ach, Pane, určitě zachováno nezůstane.

(Zatímco ty moje 2 chvíle u mostu by mohly být námětem celovečerního filmu - zůstanou však uchovány jen v prchavosti pocitu.)
 

ZÁPISEK 30.

21. srpna 2018 v 13:29



Dneska jsem si opět zaběhl a nechal za sebou délku téhleté zase jinak poctivé míle vysloužilého anglického plukovníka: 2 velká kola, čili 4 600 metrů, 2 malá kolečka, tj. 3 060 metrů dohromady, takže na samém konci jsem ještě přidal něco nad oněch v součtu chybějících 340 metrů, aby dnešní ranní suma činila slušivě zaokrouhlených 8 kilometrů.
Zatímco včera večer utrpěl jsem debakl.
Tanky sovětských vojsk tenkrát prorazily hraniční závoru už pár minut po 10. večerní. Tedy 20. srpna 1968 už. Takže jsem na tamto místo, kde mě chtěl tenkrát zastřelit jakýsi Kalmyk, vyrazil včera už před 21., poněvadž na rozdíl od tehdy máme letos letní čas.
Hodinu jsem potom stál před závorou, která už v schengenu neexistuje, občas kolem mne proběhl ze státu do státu nějaký večerní běžec, tenkrát nás tady bylo dobrých 100, zoufalých, všichni pomřeli, včera večer za celou hodinu se sem nedostavil už ani jediný.
Nejstrašnějším, popřípadě nejhanebnějším, výsledkem onoho jejich Listopadu je shrnutí, že jeho prostřednictvím ukradli zdejším dějiny.
Stál jsem, pohlížel do směru, odkud za hraničním mostem tenkrát vyrazily tanky, a málem na sám závěr se pomodlil otčenášek za všechny, kterým tamten 50 roků vzdálený večer (prostřednictvím tohoto zdejšího stále trvajícího genocidně zločinného státu) navždy zničil životy.
Ráno jsem se podíval na včerejší návštěvnickou bilanci - jistě, ano, docházejí mi sem na blog po 100 (stovkách), ovšem každý kus z nich není nežli babišón.
Čili: přetrvá po mně cosi jako individuálně nezastupitelně prázdné místo před hraničním mostem, kterým (by) bylo lze vstoupit do dějin.
Dobře jsem tam včera stál, sice už roky bez o/Občanského průkazu - vysloužilý anglický plukovník by ale nestál líp!

ZÁPISEK 29.

20. srpna 2018 v 13:41



Celá poválečná záležitost vypadala po několika letech tak, že úřední o/Osobní průkazy vydávala dokonce i sportovní jednota, jak jsme zvyklí říkat: oddíl.
Nebo tyhle věci sloužily zcela jinému účelu, byť neznám v případě mnoha těch zachovaných dokladů jejich individuální účel původní. Odsun? Identifikát? Pobytová evidence - jako v případě formuláře tohoto repatriačního dokladu, který stvrzoval pouze, vytištěn k jinému účelu, že se nějaká paní původem ze kterési vesníce od Sedlčan přestěhovala přímo do města Sedlčan.
A to se psal už, podle razítka, duben vítězného roku 1948, tedy čas, kdy se nelegálně přecházely sem a tam hranice, nikdo nebyl pod jednotným dohledem - a s čímsi takovým musely KSČ i StB něco udělat.
Takže by bylo záhodno zapátrat v archivu parlamentu i v tom Národním na Chodovci, jak i třeba ministerstva vnitra, po znění nového návrhu zákona o osobních identifikačních dokladech (tedy už o/Občanských průkazech???) již z jara roku 48., který rušil nebo zásadně upravoval ten, tehdy loňský, návrh původní.
Třebaže neznám tyhle 2 materiály, veskrze zakladatelské, přesto jsem už před mnoha roky vrátil tomuto genocidně zločinnému státu o/Občanský průkaz vypsaný na údaje o mé osobě, neboť je v rozporu se zákonem o nelegálnosti komunistického režimu - a pokud se mne někdo zeptá, s jakým dokladem tohoto druhu bych souhlasil, odpovídávám zhruba tak:
dobrovolným,
názvem se vztahujícím k osobě, jednotlivci, individuu, například o/Osobní průkaz,
nebo k úřední praktice, například Identifikační karta, kterýžto název by lépe odpovídal i současnému umělohmotnému formátu.
Jenom pouze vážím, jak by třeba nemohl být zneužíván, a já jeho prostřednictvím otročen, dokonce hanoben, například bankou, zřizovatelem internetu, poskytovatelem plynu nebo elektrické energie, dokonce i soudy, a podobně.
Ale ještě předtím by měl tento genocidně zločinný stát vysvětlit, proč takovýto bolševicko-estébácký zločin používal po roce 1989 dalších 30 let.
Poté se mi ještě nejdřív, poněvadž si usurpoval moje práva, musí řádně veřejně i finančně omluvit.
Poněvadž já jsem občan - a ti, co nade mnou posledních 30 let vládnou, jen pouzí genocidní zločinci.
 


ZÁPISEK 28.

20. srpna 2018 v 8:18



Na rubu karty této identifikační průkazky se zachovalo, že patřila jakési Marii Hladilové z Hostic v okrese Šumperk, která se narodila v roce 1859, takže v roce 1945, v němž byl dotyčný osobní doklad vystaven, jí bylo více nežli 80 roků.
Pokoušel jsem se zjistit, zdali se identifikace týkala osoby repatriované z Volyně, jak by nasvědčoval dvoujazyčný text, nebo o kohosi určeného do odsunu tady ze Sudet, nebo zdali se oním úředním dvoujazyčím jednalo pouze o vyjádření faktu, že na Šumpersku došlo k rozsáhlé koncentraci sovětských vojsk už tenkrát ve 45., což se posléze pak zcela přirozeně zopakovalo po srpnu 1968.
Nezjistil jsem, nezjistil, všechny osobní údaje osob mi cizích jsou mi bolševicky (dokonce zákony několika!!!) zapovězeny, ať by se jednalo o spolehlivě mrtvé třeba už 50 let.
Budiž tedy, učiním tedy po létech krok jiný, využiji příležitosti, že mi na fejsbuk dochází na perníček jistý parlamentní senátor Goláň, dokokonce možná jménem Jeníček.
Takže mu pošlu odkaz na dnešní blog, doufám, že pochopí, že začít by měl četbu zápiskem 1., aby nabyl jisté vyvozovací souslednosti.
Zveřejněním ho tedy vyzvu, aby se začal zajímat někde v parlamentní spisovně o existenci věcného záměru zákona o osobních dokladech, který vznikl, předpokládám, někdy v roce 1947, a předcházel o měsíce pozdějšímu zákonu o o/Občanských průkazech z vítězného roku 1948.
Co panu senátorovi Goláňovi navrhuji k patrnosti, nikdy doposud nebylo zveřejněno, a dokonce už možná leží, deponováno, ve kterési krabici fondů Národního archivu na pražském Chodovci, kde by určitě senátorská legitimace svedla pravé divy.
No, třeba se tímto způsobem zcela elementárně jednoduše přesvědčím, k čemu vlastně tady mám v této zemi tamten jejich senát!

ZÁPISEK 27.

19. srpna 2018 v 17:15



K uvedenému dotazu Zdeňka Korgera mohu shrnout, že dotyčný se ptá jako skalní babišan, a to dokonce několik let před samou existencí ANO.
Zvyklý na cosi zaprděného, neboť nošeného tuzemci povětšinou v zadních kapsičkách džín, svou mírou poměřuje míry jiných: používá jemu důvěrného označení o/Občanský průkaz v prostoru, v němž nikdy cosi takového neexistovalo; jemu známé buransky samozřejmě počesku vmixovává kamsi, kde tahle ingredience občansky je zcela neznámou.
Vše z článku událo se v roce 2001, letos píšeme 2018, nezměnilo se tu nic - spíše, jak v mém případě, ještě přitvrdlo.
Proto hned zítra napíšu autorovi článku Janu Čulíkovi nějaký související dotaz, nebo jen podnět, já.
Aspoň budu mít důvod zaběhnout si předtím jednu z mých poctivých mílí vysloužilého anglického plukovníka, tedy onoho kohosi či čehosi, s nímž souvisí výraz britská čest.
Zatímco ve zdejších krajích situace po oněch minulých 17, popřípadě 29, letech inklinuje spíše k použití příkladu, že třeba výraz senátor je odvozen od stavu seno, například jetelotravních směsek; obdobně že s čímsi takovým živým jako například makroekonomem se na zdejším teritoriu nelze setkati.
Proto se o to zvědavěji budu od zítřka koukat, jaké to běžecké styly a zaujetí intelektů čím vlastně při mých bězích míjím nebo z protisměru potkávám.
Jaké, když jen tak směřuji jen tak obyčejnsky kamsi po tretuáru.
Budu nucen sčítat výrazy jako babiš, babišák, babištán, babišista, babišník, pořád tytéž a ještě další tytéž, málem až do 10 000 000 těchže zdejších jednotek, stále, stále, kachny, kachny, kachny, za sebou?

ZÁPISEK 26.

19. srpna 2018 v 8:02



George Orwell zemřel v roce 1950., Ludwig Wittgenstein o pouhou 1 jedničku v letopočtu později.
Náznaky svobody v této zemi skapaly někdy zhruba s Masarykem?
Přičemž slovo skapat zde na Těšínsku znamená totéž co zemřít.
Takže platí, že bez mých(!!!) peněz deponovaných na 4 účtech v České spořitelně brzo skapu.
Poněvadž mám peníze, k nimž nemám přístupu.
Kdo se začne zajímat alespoň na internetu, ze 2 či 3 článků brzy zjistí, že Britové zrušili válečné osobní identifikační průkazy někdy v roce 1950.
Pak žili bez nich, třebaže do jejich země celá šedesátá léta neustále proudily průvody Indů, Pakistánců i obyvatel jiných bývalých britských kolonií, jejichž alespoň jakási průběžná individuální evidence byla potřeba.
Proboha, jak cosi takového zvládali?, To je snad číslovali?, ptají se hned ustrašeně babišáci. Kdepak, odpovídám, na cosi takového stačila britská čest a Beatles.
(Kvůli kterým se tady, a to i s o/Občanskými průkazy, naopak zavíralo.)
Problém nastal až s muslimským terorismem na začátku 21. století, též s okolností, že do Evropské Unie vstoupily bolševismem naprosto zvlčilé hordy z východní Evropy.
Kolem roku 2005 se proto rozhodla i Británie zavést evidenci obyvatel formou průkazů. Nikoli policejně povinně, nikoli terorem jako v česku, nýbrž na zkoušku. Po 10 zhruba letech celou záležitost zrušila.
Jak by se tam dostal k jeho penězům v bance na mém místě Brit?
Zatímco tam zrušili, zhruba před týmiž 10 lety zdejší stranovláda přilepila na blankety o/Občanských průkazů MASKOVACÍ lesklý proužek s nápisem IDENTITY CARD, kteréžto znění se ovšem v překladu nekryje s původním bolševickým zněním slov i smyslu OBČANSKÝ PRŮKAZ, kdo nevěří může si platnost mého výroku ověřit pomoci slovníku.
(Nebo zájmem o dějiny.)
Našinci, babiši a babišáci, tak dostali cosi, co není tím, za co se navenek vydává - obdobně jako v případě kosteleckých uzenin, kečupů, hraných filmů, školství anebo supermarketového chleba.
Obyvatelstvo zde žije jen a pouze na náhražkách a separátech, v případě o/Občanských průkazů tamtoho čehosi jako lidská práva, anebo svoboda.

ZÁPISEK 25.

18. srpna 2018 v 17:26



Dneska jsem si byl po 3 dnech opět zaběhat, musel jsem si ovšem zvolit jinou trať, neboť pořadatelé jakéhosi večerního rockování zamčili oboje vrata do parku Sikoráku. Takže jsem musel jinak, a proto délka mé dnešní poctivé míle vysloužilého anglického plukovníka činila tentokrát 6 odběhlých malých koleček, tedy v délce vyjádřeno 6 x 1 530 metrů a ještě 100 nazpátek k tomu, poněvadž tentokrát žádným státním svátkem nerušen jsem si doběhl do obchodu za hraničním mostem pro 4 kousky gazdovské, či jaké to, klobásy.
Takže jsem uběhl v jednom tahu málem 10 kilometrů, tedy 3 nejlepší výkon letošní sezóny, mohl jsem dál, a v dalším kolečku už bych byl uběhl vzdálenost delší nežli běhává běžně každý den spisovatel Haruki Murakami.
Žádného blbce jsem za tu půldruhou dnešní ranní hodinu nepotkal.
Takže: po radosti jedné jsem si teď obrázkem způsobil radost druhou, 2 jezevčíci jako ručitelé kohosi lidské totožnosti je představa ve zdejších poměrech zcela nemožná, byť by se v té anglické verzi pouze jen o cosi jako urbární historku jednalo. Neboť jsem si vědom, že v česku by mi nestačila ani celá jedenáctka mých známých, kteří by se osobně zaručili za mou totožnost - abych si já mohl v pobočce České spořitelny vybrat z mých vlastních účtů peníze k tomu jen nejnuznějšímu příštímu přežití.
Mně bez o/Občanského průkazu moje peníze nevydají, zatímco v Anglii, jak halasili onehdy v českém rozhlase, stačí k založení bankovního konta zaplacený účet za plyn.
Mi peníze nevyplatí, jiným ovšem vydávali miliony na o/Občanské průkazy jiným ukradené, popřípadě na průkazové totožnosti tak zvaných bílých koní.
Zatímco na mne jako bezúhonného si tento genocidně zločinný stát dovoluje a vyskakuje, a moje vlastní peníze prostřednictvím bílého dobytka rozkrádá a utrácí - prostě proto, ze msty, že jsem mu už před roky vrátil bolševickým původem o/Občanský průkaz.

ZÁPISEK 24.

17. srpna 2018 v 14:32



Kyjovský exemplář zde zveřejňuji pouze jako doklad jeho místně krajového původu, neboť jej vytiskla místní firma L. Březiny.
Vydán byl pro Kyjovanku Františku Navrátilovou, narozenou v roce 1868, dne 23. 11. 1945, tedy když jí bylo 77 let.
Pro ty, kteří nevědí, město Kyjov leží na samé jihozápadní hranici Slovácka, a kdysi bylo známo tradiční sklářskou výrobou, kvůli níž se sem přistěhovali mistři z Německa.
Samozřejmě, v příštích zápiscích ještě zveřejním několik typů osobních identifikačních dokladů, jak na území dnešní ČR platily mezi květnem 1945 až říjnem bolševicky vítězného roku 1948 - zatímco, a to je pro příklad čehosi zásadního důležité, se ve stejné době ve Velké Británii válečné individuální identikační doklady rušily.
Platily jenom za války, a nikdy předtím ne, jako preventivní opatření proti případným německým agentům - zatímco příští zdejší o/Občanské průkazy budou zakrátko platit zejména proti agentům rozvědek Německa a jiných imperialistických států, jako i vůči těm, kteří se z tohoto žaláře rozhodnou emigrovat, též k evidenci různých vnitřních nepřátel režimu, zahraničních parašutistů, a jiných živlů, například Židů i jinak veřejně haněných a ostrakizovaných dalších židů, jak v tomtéž účelu používalo povinných kennkart úplně stejně už předtím gestapo.
Rozdíl v účelu žádný - tentýž genocidně zločinný stát!!!
Doufám, že jste nezapomněli na zdejší TNP (Tábory nápravných prací) s jejich mukly (tedy na Muže Určené K Likvidaci) - tedy na systém obdobně tentýž jako byly německé vyhlazovací koncentráky.
Takže jenom k doplnění smyslu tamté doby připomenu, že v tehdejší Velké Británii, v níž se rušilo, psal svou dystopii názvem 1984 Geore Orwell: o poměrech (aniž si to babiši uvědomují a přijali by s nadšením ještě větší lis), v nichž v této genocidně zločinné zemi odmítl jsem zbezprávněle žít, a už před roky vrátil tomuto státu nazpět o/Občanský průkaz vydaný na mé jméno a příjmení.

ZÁPISEK 23.

17. srpna 2018 v 10:54



Jak je jistě už i tomu poslednímu mentálnímu loudalovi zřejmé, když případným blbečkům moje pokračování nejsou určena, rozličného dokumentujícího materiálu je tu k dispozici dost dokonce na celou případnou monotématickou výstavu.
Navíc když žádná taková ještě nikdy nebyla.
O návštěvníky by ovšem měla ukrutánskou nouzi, jež vyústila by toliko jen v pokladniční krach - vždyť co jiného by bylo lze, v případě předpokladu jakéhokoli jejich zájmu, od nositelů o/Občanských průkazů čekat?
Na tomto stavu veřejného nezájmu, jak svědčí třeba hned případ tamtoho redaktora z minula, nezměnilo se za posledních 30 roků na Slovácku, Těšínsku, i jinde, třeba v Sudetech, v prostředích vysokoškolských kateder historie, nebo v Českém rozhlase, naprosto nic.
Sebemenší zlepšení zdejšího stavu občanského vědomí (popřípadě dokonce občanského sebevědomí!!!) proto není možné v případě babišů (potažmo nositelů o/Občanských průkazů) předpokládat ani v příštích 300 let dlouhém budoucnu.

ZÁPISEK 22.

17. srpna 2018 v 10:50



Obrázkem se vracím nazpátek k textu zápisku číslo 18, a tedy k onomu tvrzení Mečislava Boráka, že existovala jakási provizorní potvrzení totožnosti pro předchozí držitele folkslist.
Třebaže oproti těm kýmkoli vydávaným o/Osobním průkazům podoba tohoto potvrzení totožnosti vypadá profesionálněji, a použitým státním znakem i oficiálněji, a sugeruje tak možnou platnost na celém území státu, nejsem si jist, že zrovna tohle potvrzení byl zrovna ten dokument, jak byl již onehdy zmiňován v souvislosti s raně poválečným Těšínskem.
Jářku, filatelisté mají k porovnání možnosti různých katalogů, odborný časopis - zatímco zdejší oficiální historiověda o všem tom, co již týden zde předestírám, v posledních dlouhých více nežli 70 letech o čemsi takovém nikdy nepsala.
A to ani v glosách anebo prostřednictvím populárních článků; natož ve studiích odborné povahy.
Jichž není v období posledních 70 let vzniklá k dispozici ani jediná.
Poušť.
Jakoby se jednalo o jinou planetu, dokonce možná v jiné galaxii.
Přes existenci časopisu stejného jména, s/Současné dějiny jakoby v této zemi neexistovaly - ačkoli jsem o zdejší absenci veřejného zájmu o téma historie o/Občanských průkazů (a důvodů a účelů jejich vzniku) psal již před roky na adresu Ústavu pro soudobé dějiny Československé akademie věd.
Ach, ach, ach, z čeho tak asi tu mají vědátoři systemizovat strach???

Kam dál